Jedním z dvanácti pečlivě vybraných a prověřených členů posádky, která svrhla 6. srpna roku 1945 atomovou bombu na japonské město Hirošimu, byl i seržant českého původu Joe Stiborik.

Jeho rodiče Antonín Stibořík a Cecílie Najvarová pocházeli ze Žďáru nad Sázavou. Joe byl jejich jediným synem, který se narodil, až když rodina emigrovala do Států. Otec pracoval jako editor českojazyčných novin v texaském městě Granger, a jak v roce 1984 uvedla jedna tří Joeových sester Cecílie, byl prý velkým vlastencem. „Když Hitler napadl Československo, cítil, že by měl něco udělat,“ poznamenala.

Joe studoval na univerzitě A&M v Texasu obor bavlnářství, ale ve skutečnosti si přál být pilotem. Měl však smůlu, že byl barvoslepý. „Jedl hodně mrkve – spoustu a spoustu mrkve – ale nikdy neprošel testy,“ vzpomínala jeho nejstarší dcera Stephanie Stiborik. V říjnu roku 1942 narukoval jako dobrovolník k americkým vzdušným silám a učil se ve škole pro radisty. Nakonec to dotáhl až k hodnosti seržanta.

Během tréninku na Floridě se seznámil s plukovníkem Paulem Tibbetsem, který si jej pak vybral do vojenské skupiny zvané 509, určené pro shození atomových pum. Byla složena ze samých mladíků, Stiborik byl jedním z nejstarších – bylo mu 30 let a byl o rok starší než jeho nadřízený, velitel Paul Tibbets. Ve skupině zaujímal funkci operátora radaru. Jeho úkolem bylo pomáhat s navigací bombardéru na cíl a sledovat nepřátelská letadla.

„Neuvědomovali jsme si, co vlastně s sebou máme,“ řekl v narážce na 3 metry dlouhou a více než 4 tuny těžkou atomovou pumu přezdívanou Little Boy. I když se o jejím shození na Hirošimu dozvěděl až v polovině letu, měl od začátku nepříjemné tušení, že půjde o něco závažného. Večer před odletem šel do kostela na mši a do letadla si vzal s sebou jako talisman pro štěstí lyžařského kulicha ze Salt Lake City.

Během letu jim velitel rozdal pilulky s kyanidem pro případ, kdyby se akce nezdařila a padli do zajetí. Tibbets přitom upozornil, že dostal příkaz zastřelit toho, kdo by si pilulky odmítl vzít. V tu chvíli si Stiborik uvědomil, že jejich mise nebude žádná legrace. Jenže si neuměl představit, co tahle puma dokáže, jak během jedné minuty zničí celé město a zakryje ho plameny a kouřem.

Stihli tenkrát uletět asi 9 mil daleko, když bomba explodovala. Uslyšeli dva silné otřesy a viděli, jak se nebe zahalilo pekelně černým mrakem. Obrazovka radaru celá zčernala. „Můj bože, co jsme to udělali,“ zazněla památná věta, kterou pronesl druhý pilot Robert Lewis. Pak už jen následovalo hrobové ticho.

„Bylo to tak silné, že jsme ztratili řeč,“ řekl Stiborik. „Byli jsme v šoku. Myslím, že to hlavní, co jsme se všichni snažili mít na paměti je, že takhle věc ukončí válku,“ dodal.

Stiborik se nikdy nepovažoval za hrdinu a nerad poskytoval novinářům rozhovory. Žil životem spořádaného katolíka a otce rodiny s dvěma dcerami. „Byl voják, dostal úkol a tak to udělal. Nikdy to dál nerozebíral. Byl ochoten riskovat život, aby zastavil válku. Věděl, že může zemřít, ale šel do toho. Byl jako všichni ostatní, kteří bojovali ve válce, ať v Evropě nebo v Tichomoří,“ hájí ho jeho dcera Stephanie, která po otci opatruje novinové výstřižky, vojenské medaile, letecké mapy a záznamy, ale i klíč. Klíč od bombardéru Enola Gay.

„Týden před letem na Hirošimu stál letoun v Guamu. Můj otec jím letěl spolu s pilotem do Tinianu. Když přistáli, pilot hodil klíče mému otci a ten si je strčil do kapsy. Myslím, že na ně pak zapomněl.“