Robert The Doll – Všechno to začalo..1904

Všechno to začalo, když byly Robertovi, jemuž říkali Gene, Ottovi čtyři roky. Psal se rok 1904 a mladá dívka, o které se věřilo, že má bahamský původ, mu darovala panenku v životní velikosti vyrobenou z látky a vycpanou slámou. Panenka byla dána jako dárek, nebo možná jako odplata za provinění, jak se domnívají někteří místní.

V roce 1800 se Thomas Otto a jeho rodina nastěhovali do domu na rohu ulic Eaton a Simonton ve městě Key West. Tato budova je dnes známá jako Dům umělců. Ottovi prosluli svým obrovským bohatstvím. Zaměstnávali služebnictvo, se kterým však nezacházeli dobře. Často je dokonce bili a týrali. Zásadní roli v tomto příběhu hraje jedna z jejich haitských služebných. Tato žena byla najata, aby se starala o syna Roberta.

Jednoho dne si paní Ottová všimla, že tato služebná provozuje na jejich dvorku černou magii, a nechala ji propustit. Než žena odešla, věnovala malému Robertovi tři stopy vysokou panenku vyplněnou slámou. Měla knoflíky místo očí a vlasy velice podobné těm, jaké měl sám chlapec.

V té době nebyly panenky podobné malým dětem ničím neobvyklým, ale zrovna tato se zdála být jedinečná. Robert ji pojmenoval po sobě a oblékal ji do svých šatů. Panenka Robert se stala jeho věrným společníkem. Nosil si ji dokonce i na nákupy do města. Měla své místo u jídelního stolu a chlapec jí potají dával kousky jídla, když se rodiče nedívali. Bral si ji s sebou i do postele, aby mohla spát vedle něj. Brzy se tento nevinný vztah vyvinul v něco mnohem zvláštnějšího.

Později se Robert rozhodl používat pouze své druhé jméno Gene. Tvrdil totiž, že Robert je jméno panenky, a ne jeho. Z chlapcova pokoje na hraní bylo často slyšet, jak si s panenkou povídá. Někdy se ozvalo, jak Gene řekne něco vysokým dětským hláskem, a odpovědi se mu dostane hlubokým hlasem.

Matka i služebnictvo o něj měli občas strach. Často ho nacházeli, jak sedí pod peřinou v rohu pokoje a křičí, zatímco Robert sedí na židli nebo na posteli a upřeně na vystrašeného chlapce zírá. To byl ale teprve začátek. Předměty v domácnosti bývaly rozházené po celém domě, chlapcovy hračky někdo znetvořil a z pokojů se ozývalo chichotání. Kdykoliv se něco takového stalo, Gene opakoval vždy stejnou větu: „To udělal Robert!“ Chlapec byl pokaždé potrestán za to, že vinu svádí na hračku.

Výtržnosti se opakovaly a stupňovaly. Stále více služebníků opouštělo domácnost a Ottovi museli najímat nové. Cítili, že už je čas s celou situací něco udělat. Na doporučení tety zavřeli chlapcovi rodiče Roberta do bedny v podkroví. Tam panenka zůstala spoustu let.

Po smrti svého otce se Gene rozhodl, že se společně se svou manželkou vrátí do domu svého dětství. Stal se z něj umělec a cítil, že velký dům mu poskytne spoustu prostoru pro malování. Vypravil se i do podkroví, aby oprášil svou starou hračku. Navzdory nelibosti své manželky se k panence cítil stále zvláštním způsobem přitahován. Gene ji začal znovu všude nosit s sebou. Dokonce ji nechával sedět na své oblíbené židli, zatímco spal se ženou v posteli. Poté, co paní Ottová přesunula Roberta zpátky do podkroví, stal se jeho hlavní doménou skladovací prostor.

Manželství Ottových se začalo pomalu rozpadat. Manželka za záhadných okolností zešílela a následně zemřela. Gene ji zanedlouho následoval. Robert údajně napadal lidi a někdy je dokonce zamykal v podkroví. Návštěvníci, kteří do domu zavítali, slýchali ze skladu zlomyslný smích. Panenka poté zůstala v domě na nějakou dobu sama, dokud se nenastěhovala nová rodina, jež začala budovu renovovat.

Robert byl znovu přesunut do podkroví a historie se opakovala. Často jej nacházeli v různých částech domu. Jednou byl dokonce spatřen na posteli nových nájemníků, jak se chichotá s nožem v ruce. To rodině naprosto stačilo k tomu, aby z domu utekla.

Později byl Robert přemístěn do muzea East Martello ve městě Key West, kde sedí v prosklené vitríně. Navzdory svému novému domovu se panenka nevzdala dřívějších výtržností. Návštěvníci i pracovníci muzea se nechali slyšet, že někdy viděli, jak se pohnula. Její úsměv se časem změnil ve zlověstný úšklebek. Jeden zaměstnanec, který čistil Robertovu vitrínu i panenku samotnou, večer zhasl světla a odešel domů.

Když se další den vrátil a rozsvítil, Robert seděl v jiné pozici než předešlý večer a na botách měl nový nános prachu a nečistot. Někteří lidé říkají, že vás může i proklít. Jestliže si chcete Roberta vyfotit, musíte se ho zdvořile zeptat. Pokud svolí, nepatrně nakloní hlavu na stranu. Pokud tak neučiní a vy přesto snímek pořídíte, budete prokleti jak vy, tak i lidé, kteří s vámi do muzea přišli.

Stejně dopadnete v případě, že si z něj budete utahovat. Dnes zůstává Robert v muzeu East Martello, oblečený ve svém námořnickém oblečku a pevně svírající plyšového lvíčka. Ve svých výtržnostech pokračuje i nadále.