Robert The Doll – Všechno to začalo..1904

Všechno to začalo, když byly Robertovi (Gene) Ottovi 4 roky. Psal se rok 1904 a mladá dívka, o které se věřilo, že má bahamský původ, mu dala panenku v životní velikosti vyrobenou z látky vycpané slámou. Panenka byla dána jako dárek nebo možná jako odplata za provinění, jak se někteří místní domnívají.

Robert The Doll

V roce 1800 se Thomas Otto a jeho rodina nastěhovala do domu na rohu ulic Eaton a Simonton ve městě Key West, který je dnes znám jako dům umělců. Ottovi byli známí tím, že byli velice bohatí a měli služebníky, se kterými nezacházeli moc dobře, často je dokonce bili a týrali. V tomto příběhu je ve středu zvratu jedna z jejích haitských služebnic. Tato žena byla najatá, aby se starala o syna Roberta.

Jednoho dne si paní Ottová všimla, že právě tato služebnice provozuje na jejich dvorku černou magii a nechala ji vyhodit. Než žena odešla, dala malému Robertovi tři stopy vysokou panenku, vyplněnou slámou, s knoflíky místo očí a vlasy, které byly velice podobné těm, co měl sám Robert.

V té době nebyly panenky, podobné malým dětem nic neobvyklého, ale zrovna tato se zdála být jedinečná. Robert ji pojmenoval po sobě a oblékal ji do svých šatů. Robert the Doll se stal jeho věrným společníkem, nosil si ho dokonce i na nákupy do města. Panenka měla i místo u jídelního stolu a Robert jí dával kousky jídla, když se rodiče nedívali. Dokonce si ji bral i do postele, aby mohla spát vedle něho. Brzy se tento nevinný vztah vyvinul do něčeho mnohem zvláštnějšího.

Později se Robert rozhodl, nechat si jen své druhé jméno Gene, protože říkal, že Robert je jméno panenky, ne jeho. Z jeho hracího pokoje bylo často slyšet, jak si povídá s Robertem. Bylo slyšet, jak Gene řekne něco ve vysokém dětském tónu a odpovědi se mu dostane v hlubokém hlase.

Někdy o něj mělo služebnictvo a matka strach. Často ho nacházeli, jak sedí pod peřinou v rohu pokoje a křičí, zatímco Robert sedí na židli nebo posteli a kouká upřeně na vystrašeného kluka. To byl ale jen začátek. Předměty v domácnosti byly rozházené po celém domě, Geneho hračky byly znetvořené a z pokojů se ozývalo chichotání. Kdykoliv se něco takového událo, Gene řekl vždy stejnou věc:,, To udělal Robert! „Chlapec byl vždy potrestán za to, že to svádí na Roberta.

Jak se tyto výtržnosti opakovaly a rostly, stále více a více služebníků opouštělo domácnost a Ottovi museli najmout další. Cítili, že je už čas s tím něco udělat. Na doporučení od tety Geneho rodiče zavřeli Roberta do boxu v podkroví. A tam zůstal spoustu let. Po smrti svého otce se Gene rozhodl, že se vrátí do domu svého dětství společně se svou manželkou.

Stal se z něho umělec, který cítil, že tento velký dům mu poskytne spousta prostoru pro jeho malbu.
Vypravil se i do podkroví, aby oprášil svoji starou hračku. Cítil se k ní stále zvláštním způsobem přitahován, a to i přes nelibost jeho manželky. Gene panenku začal zase všude nosit. Dokonce ji nechal posazenou na jeho oblíbené židli, zatímco spal se svou manželkou v posteli. Poté, co paní Ottová přesunula Roberta zpátky do podkroví, se stal jeho hlavní doménou sklad.

Manželství Ottových se začalo pomalu rozpadat a manželka se za záhadných okolností zbláznila a zemřela. Gene ji brzy následoval. Robert údajně napadal lidi a někdy je zamykal v podkroví. Ti, co do domu někdy zavítali, slyšeli zlý smích, vycházející ze skladu. Robert na nějakou dobu poté zůstal v domě sám, dokud se sem nenastěhovala nová rodina a nezačala dům renovovat.

Panenka byla znova přesunutá do podkroví. A historie se opakovala Robert byl často nacházen v různých částech domu. Jednou byl dokonce spatřen na posteli nových nájemníků, jak se chichotá s nožem v rukou. To rodině stačilo dost na to, aby utekla z domu.

Robert byl později přemístěn do muzea v East Martello, nacházející se v Key West, kde sedí v proskleném boxu. Přes svoji novou ubikaci se panenka nevzdala svých výtržností. Návštěvníci a pracovníci muzea se nechali slyšet, že někdy viděli, jak se panenka pohnula. Její úsměv se časem změnil na úšklebek. Jeden zaměstnanec, který čistil Robertův box a panenku samotnou, zhasnul světla a na noc odešel domů.

Když se další den vrátil a rozsvítil, Robert seděl v jiné pozici než předešlý večer, s novým nánosem prachu a nečistot na jeho botách. Někteří říkají, že vás může i proklít. Jestli si Roberta chcete vyfotit, máte se ho zdvořile zeptat. Pokud svolí, nepatrně nakloní svoji hlavu na stranu. Pokud tak neudělá a vy přece jenom jeho fotku pořídíte, budete vy i lidé, co šli do muzea s vámi, prokleti.

Stejně dopadnete, i když si z něho budete utahovat. Dnes zůstává Robert v muzeu v East Martello v jeho námořnickém oblečku, svírajíc plyšového lvíčka, pokračujíc ve svých výtržnostech.