Největší bitva naší historie

Dne 2. července 1866, tedy den před bitvou u Hradce Králové, psaly Národní listy: „Včerejší den byl pro Prahu jeden z nejtrapnějších, jakých po dlouho dobu již nezažila. Roznášely se nejděsnější pověsti o brzkém vtrhnutí Prusů do města a lidé myslí snadno polekaných o překot utíkali se pryč. Nelze arci toho více tajiti sobě, že Praha na nejhorší musí připravena býti, neboť podle zpráv z válečného dějiště výsledek zbraní rozhodně přízniv není.“ Toto očekávání se mělo už následujícího dne vyplnit.

Kruté ráno
Obvykle 3. července vychází slunce pár minut před pátou hodinou středoevropského času. Onoho rána se však neukázalo. Vše bylo totiž zahaleno v těžko proniknutelné mlze. Nad bojištěm se uzavřelo nebe a vydatný noční déšť přešel v mrholení. „Bylo tak jemné, že když jsme jím pak dlouho kráčeli, ani jsme nepromokli,“ vzpomínal později jeden z místních obyvatel. Boje začaly před půl osmou ráno. Na několika přechodech přes říčku Bystřici došlo k střetnutím předsunutých jednotek obou armád. Šarvátky předvojů rychle přerostly v rozsáhlejší boje a v průběhu dalších hodin v kolosální bitvu.

Strategicky rozhodující postavení zaujali Rakušané na výšině Chlum nad říčkou Bystřicí, kde v několika výškových úrovních terasovitě rozmístili svoje kvalitní, v celé Evropě obávané dělostřelectvo. To mělo přehradit pruský postup od Jičína přes Hořice na Hradec Králové. Dvě pruské armády ale svíraly voje Rakušanů do kleští na křídlech a pokoušely se kótu Chlum dobýt. Boje byly tvrdé a úporné.

Překvapení u Chlumu
Díky mistrovské palbě svých dělostřelců se však Rakušanům podařilo Prusy přibít na místě, odkud pak nemohli postoupit ani o krok dál. Všechno nasvědčovalo tomu, že nepřátelský útok na střed rakouského postavení ztroskotal. I saští spojenci Prusům odolávali. Že by nastala vhodná doba k rakouskému protiútoku? Vrchní velitel rakouské armády Ludwig von Benedek to cítil, ale váhal, protože riziko se mu zdálo být příliš veliké.

Protože mu ve výhledu bránily cáry mlhy, které se od rána povalovaly nad bojištěm, vyslal ordonančního důstojníka, aby zjistil situaci. „Excelence, když jsem jel kolem Chlumu, bylo na mne odtamtud nepřítelem stříleno!“ Z Chlumu? Ten přece drželi Rakušané! „Ach, nežvaňte, prosím vás!“ zněla Benedekova odpověď. Ale důstojník se nedal a svoji zprávu důrazně zopakoval. „Pánové, pojeďte se tedy se mnou podívat, co je to za nesmysl!“

Sotva se vojenská skupina přiblížila k prvním zahradám u vesnice Chlumu, zaburácela na ni palba z pruských pušek jehlovek. Po takovém přivítání museli všichni, kdo odmítali něčemu takovému uvěřit, vzít na vědomí trpkou skutečnost, že klíčové postavení rakouské armády je v rukou nepřítele.

Slouží ke cti velitelům rakouských jednotek, rozmístěných v okolí Chlumu, že se pokusili Prusy z dobyté vsi vypudit, ale jejich zteče vedly jenom k velkým ztrátám. Boj do úplného sebeobětování vedlo rakouské dělostřelectvo. Pruské pěchotě se postavila odvážně do cesty baterie setníka Groebena. Pálila do Prusů na vzdálenost pouhých tří set kroků, ale ti se rychle vzpamatovali a v několika okamžicích postříleli velitele, dalšího důstojníka, 52 jejich mužů a 68 koní. Z této „baterie mrtvých“ zůstalo naživu jenom několik málo dělostřelců, kteří zachránili jediné dělo.

Marné útoky
Svíb – takové podivné jméno, kdoví, jak vůbec vzniklo. Jmenuje se tak les mezi obcemi Lípou, Čistěvsí, Chlumem, Benátkami a Hořiněvsí. Právě tady se rozhodlo. Rakušané měli na svém pravém křídle početní převahu. Mohli zaútočit dokonce z boku (i když za cenu velkých obětí) na zbývající jednotky pruské první armády. Neučinili to, ale zatím se jim aspoň podařilo vytlačit Prusy ze svíbského lesa. Zazněl jásot, vojenské kapely hrály císařskou hymnu a Radeckého marš. To však trvalo sotva pár minut.

V té době poslal Benedek ke svým jednotkám zvláštního kurýra s rozkazem, aby se nenechaly svést k vážnějším bojům, protože „čas protiútoku ještě nenastal“. Rakouské velení prostě nepředpokládalo, že by mohlo během bojů ve Svíbu získat úspěch, jinak by postupovalo se všemi silami, které byly právě po ruce. Vítězní rakouští vojáci se dozajista nemálo divili, když měli bez slávy odpochodovat z draze vydobytého lesa do původních stanovišť.

„Několik vesnic, nalézajících se na bojišti, hořelo na všech stránkách – Sadová, Dohalice, Chlum, Mokrovousy, Benátky,“ napsal ve své reportáži z 3. července 1866 zpravodaj britského listu The Times:„Mezi plameny se hustě sypaly pruské granáty na hlavy obránců. Rakouská fronta byla zatlačena na obou křídlech. Rakušané podnikali opět a opět pokusy, aby znovu dobyli ztracené úseky, ale v boji proti jehlovkám a na bodáky zkušených pruských vojáků padali mladičtí rakouští střelci jako kuželky.“

Viditelným důkazem tvrdých bojů byl například i hluboký úvoz polní cesty mezi Chlumem a Rozběřicemi, který byl na konci onoho osudného dne zarovnán těly padlých. V sedm hodin večer (bylo ještě světlo) zastavilo jádro pruské armády svůj postup. Když se asi kolem deváté setmělo, dozněly poslední výstřely. Výsledek byl jasný.

Sdílej:

You may also like...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Translate »