Mistrovská taktika Jana Žižky

Původně u Nekmíře a Sudoměře použil jednooký vojevůdce obyčejné selské vozy, protože byly zrovna po ruce. Když se pak ukázalo, že z vozů se mohou pěšáci dobře bránit proti těžké jízdě, začali je husité zdokonalovat a udělali z nich vozy bojové.

Řady a děla
Vozová hradba byla především obranným prvkem. K útoku se v podstatě nedala použít, třebaže existují zprávy o tom, že Žižka dal umístit na přední vozy tarasnice a s podporou střelby prorazil opevnění u Kutné Hory koncem roku 1421. Především se však vozy daly poskládat do několika řad, přičemž se obvykle používal způsob zvaný kolo na kolo. Vozy se spojily rohem a díky zešikmené postranici vznikla mezera, odkud mohlo střílet dělo. Střelci z hákovnic i tarasnic pak mohli střílet přímo z vozu. Některé z nich měly v postranicích pro tento účel vyřezané otvory, jimiž se prostrčila hlaveň.

Několikastupňové řazení se osvědčilo třeba v bitvě u Ústí nad Labem (1426), kdy nepřítel prorazil vnější řád vozů, ale dovnitř hradby se nedostal. Prostor ohraničený vozy ze všech stran tvořil vlastně zázemí bitvy, a pokud se útočník dostal dovnitř, vyhrál. To se stalo v bitvě u Lipan roku 1434.

Protiútok z hradby
Ač se postavená spojená vozová hradba nemohla přesouvat, dala se otevřít a zavřít, což husité využívali k protiútokům, když byl nepřítel dostatečně zdrcen a frustrován z dlouhého dobývání vozů. Svůj úkol zde splnila především husitská jízda, což nebyli obvykle těžce ozbrojení rytíři, ale spíš pohyblivější a lehčí jezdci, kteří snadno vpadli útočníkovi do boku či do zad a v kombinaci se střelbou pěšáků z vozové hradby ho dokázali odrazit a obrátit na útěk. Pak už jen stačilo na útěku dobíjet pomalejší jedince, což husité častokrát s chutí činili.

Sdílej:

You may also like...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Translate »