Divize tankových granátníků SS Wallonien

Ve službách Třetí říše sloužili dobrovolně příslušníci celé řady evropských národů. Dějiny ale píší vítězové, a tak na rozdíl od těch, kteří bojovali na straně Spojenců, je jejich minulost ve všeobecném povědomí zapsána o poznání méně. Výjimku představují Valoni, frankofonní Belgičané, jejichž dobrovolné válečné angažmá je známo především díky přednímu belgickému kolaborantovi Léonu Degrellovi.

Na následujících řádcích se seznámíme nejen s osudy valonských dobrovolníků, ale i s motivacemi jejich hlavního reprezentanta, muže, kterému údajně Adolf Hitler na jednom z osobních setkání řekl: „Kdybych měl syna, přál bych si, aby byl jako vy.“

Vznik valonské dobrovolnické jednotky
Vpředvečer německého západního tažení na jaře 1940 byl Degrelle jako potenciálně nebezpečná osoba zatčen a internován v táboře na jihu Francie. Osvobodili ho Němci poté, co se Francie, připravená znovu vyhrát světovou válku, „hanebně zhroutila“. Po návratu domů rychle pochopil, že cesta vzhůru vede skrze spolupráci s okupanty. Usiloval o valonskou politickou samostatnost, ale okupační správa se spíše než na spolupráci s frankofonními Valony zaměřovala na „germánské“ Vlámy, kteří měli etnicky blíže k Holanďanům.

Mezi belgickými, vlámskými i valonskými kolaboranty tak propukla rivalita a obě strany se snažily nacistům zavděčit. Zatímco Degrelle snil o obnově historického Burgundska, vlámští kolaboranti se opájeli představou Velkých Flander zahrnujících nejen belgická a francouzská území, ale i Nizozemí. Když se od jara 1941 začala formovat vlámská dobrovolnická jednotka, valonští kolaboranti se nehodlali nechat zahanbit. Dobrovolníci ochotní „bránit Evropu proti bolševismu“ měli na východní frontě upoutat německou pozornost a zajistit svému národu lepší pozici v „nové Evropě“.

Vojenský velitel Belgie generál von Falkenhausen o nich sice napsal, že to byli „většinou mladí idealisté, kteří se začali angažovat, když vycítili rudé nebezpečí,“ ale realita motivací vstupu do dobrovolnické jednotky byla přece jen trochu jiná. Část z nich skutečně vstoupila z přesvědčení, ale většinou se jednalo o dobrodruhy, osoby prchající před zákonem či závazky a později i před pracovním nasazením v bombardovaném Německu. Ve znaku měli valonští dobrovolníci stylizovaný burgundský kříž, zkřížené ostrve, sukovité kmeny s pahýly po osekaných větvích používané ve středověku ke zdolávání hradeb. V letech 1941–1943, kdy byla jednotka součástí wehrmachtu, nesla označení 373. pěší prapor a po svém začlenění do SS v červnu roku 1943 nejprve SS úderná brigáda „Wallonie“ a od podzimu 1944 28. dobrovolnická divize pancéřových granátníků SS „Wallonie“.

V řadách Wehrmachtu
Velení se ujal bývalý belgický koloniální úředník Georges Jacobs. Degrelle musel jako politik a novinář bez vojenského vzdělání do jednotky sice nastoupit jako řadový voják, ale do konce války to dotáhl až na Obersturmbannführera (podplukovníka) SS. Spolu s dalšími přibližně osmi sty muži se zúčastnil vojenského výcviku ve východním Prusku a na podzim byla legie jako součást německé 66. pěší divize odeslána na východní frontu. „Křížová výprava proti moru bolševismu“ tak pro Valony začala v říjnu 1941 v rámci německé skupiny armád Jih na Ukrajině. Podobně jako na další dobrovolnické jednotky se německé velení na valonské Freiwilligen dívalo spíše jako projekt politický než primárně vojenský.

Na frontu tak byli nasazeni až v únoru 1942 proti sovětským průlomům fronty poblíž Dněpropetrovska na Donci. Přes dvoutřetinové ztráty svěřenou vesnici Gromovaja Balka před útoky nepřátel ubránili a získali si respekt velení. Svojí statečností na sebe upozornil i sám Degrelle. V červnu 1942 byl prapor doplněn a přiřazen k 97. bavorské divizi horských myslivců generála Ruppa. Velení se tehdy ujal mezi mužstvem populární Lucien Lippert a přibližně ve stejné době dosáhl Degrelle hodnosti poručíka. Prapor se vydal na Kavkaz, kde se postup německých sil na podzim zastavil několik desítek kilometrů od Grozného. Valoni opět utrpěli těžké ztráty a byli staženi do zázemí.

Valoni ve Waffen SS
Na frontu se vrátili až v listopadu 1943, tehdy už jako součást Waff en SS, do nichž byli včleněni v červnu 1943. V této změně, která se zdaleka ne u všech rexistických politiků a členů mužstva setkala s pochopením, měl prsty především Degrelle. Pragmaticky sledoval zvýšení svého politického vlivu a stále otevřeněji se ideologicky přibližoval germánsko-pohanskému nacismu na úkor původní fašizující platformy.

V čele úderné brigády stanul Sturmbannführer SS Lucien Lippert a Hauptsturmführer SS Degrelle se stal jeho zástupcem. Hvězdná hodina Valonů nastala v zimě 1943/1944. Na podzim 1943 byla brigáda na Dněpru připojena k elitní divizi SS Wiking, podle Degrella k „obdivuhodnému, plně motorizovanému útvaru s tisíci nádhernými mládenci, hranatými jako almary a silnými jako dřevorubci“.

V prosinci 1943 začala sovětská ofenziva zaměřená na vyčištění pravobřežní Ukrajiny. Valoni se spolu s dalšími jednotkami ocitli v roli nárazníku a zapojili se do nejprudších zimních bojů u Čerkas. Sovětský postup se zastavit nepodařilo a část zde dislokovaných německých jednotek byla obklíčena. V kotli poblíž měst Korsuň a Čerkasy se na konci ledna 1944 ocitlo přibližně 50 000 mužů včetně valonských dobrovolníků, což Degrelle zpětně velmi nadneseně nazval „druhým Stalingradem.“ Smyčka se kolem obklíčených rychle utahovala a vzdušné zásobování nákladními Ju-52 se kvůli špatnému počasí stalo brzy nemožným.

Přes odpor Hitlera se nakonec podařilo získat souhlas s pokusem o průlom. Obklíčeným se v apokalyptických podmínkách sněhové bouře podařilo za cenu ztráty veškerého vybavení prorazit a přibližně polovina vojáků se zachránila. I když sami téměř bez tanků, museli čelit nejen nepřátelským T-34, ale i novým obrněncům typu IS-2, a to pouze pomocí granátů a min. Valoni při průlomu tvořili zadní voj. Lippert padl a velení se ujal sám Degrelle. Sedmdesátiprocentní ztráty Valonů upoutaly pozornost samotného Hitlera. Ten novému veliteli úderné brigády ve svém hlavním stanu ve Východním Prusku osobně udělil Rytířský kříž. „Čerkaská kapsa“ učinila z Degrella celebritu nacistické propagandy, symbol hrdinství boje proti „barbarským hordám“ z východu. Objevil se dokonce na titulní straně magazínu Signal.

Boj na život a na smrt v Pomořanech
Po hrdinském výkonu v Čerkasech byla brigáda stažena, doplněna novými dobrovolníky a v létě 1944 se po boku Vlámů a dobrovolníků z Norska, Švédska, Estonska a Holandska zúčastnila krvavých bojů v Estonsku. O prudkosti střetů v Pobaltí, které předcházely zániku německé skupiny armád Sever, svědčí i fakt, že na konci srpna z úderné brigády zbylo pouhých 200 mužů. Za výkon u Narvy byl Degrelle Hitlerem osobně vyznamenán dubovou ratolestí k Rytířskému kříži, kterou kromě něj obdrželi jen další dva cizinci, Estonec Alfons Rebane a velitel dobrovolnické španělské Modré divize Agustín Muñoz Grandes.

V pamětech Degrelle uvádí, že právě během tohoto setkání mu vůdce vyjádřil zmiňovanou otcovskou náklonnost. Zbytky valonských legionářů byly staženy z fronty a v říjnu 1944 byla jednotka přeměněna na 28. dobrovolnickou divizi pancéřových granátníků SS „Wallonie“. Byla také doplněna, a to jak kolaboranty prchajícími z Belgie, tak dobrovolníky ze Španělska a Francie. Přestože byla formálně označována jako divize, nepřesahoval její početní stav 8 000 mužů a fakticky představovala posílenou brigádu.

V únoru 1945 se Valoni zúčastnili operace Sonnenwende (Slunovrat), ofenzivy, jejímž cílem bylo ulehčit německým vojskům obklíčeným u Arnswalde, dnešního Choszczna v severozápadním Polsku. Ta však již na nepříznivém vývoji války nemohla mnoho změnit. I zde Valoni nezůstali své pověsti nic dlužni a v ústupových bojích na Odře utrpěli těžké ztráty. Jejich posledním záměrem pak bylo nepadnout do rukou Sovětů.

To se nakonec podařilo a zbytky valonských dobrovolníků byly zajaty západními Spojenci. Oběti Valonů nacistické „nové Evropě“ nebyly zanedbatelné. Podle Degrella v letech 1941–45 prošlo valonskou dobrovolnickou jednotkou 6 000 osob, z nichž „v boji proti bolševismu, za Evropu a za svou vlast“ padlo 2 500. Z původních 800 dobrovolníků z roku 1941 přežili včetně Degrella tři. Podle jeho pamětí vydaných roku 1949 tímto bojem „ve stepích na východě Evropy“ splnili svoji „povinnost Evropanů a křesťanů“.

Epilog ve slunném Španělsku
Tím skončil příběh valonských dobrovolníků ve službách Třetí říše, nikoli však samotného Degrella. Dobový slogan hlásal, že „s Degrellem nám štěstí přeje na věky“, a stejně jako na frontě, kde byl raněn dohromady pětkrát, jej neopustilo ani tentokrát. Přes Dánsko se mu podařilo prchnout do dosud neosvobozeného Norska, kde po osobním setkání s předsedou vlády Quislingem uprchl v letadle na Pyrenejský poloostrov. V Belgii bylo po válce popraveno celkem 242 kolaborantů a Degrelle měl být jedním z nich.

Přesto ve Španělsku pod falešným jménem José de Ramirez Reina a pod ochranou frankistického režimu v klidu strávil zbytek života. V žádném případě nestrádal. Podnikal ve stavebnictví a v 60. letech dokonce stavěl základny pro NATO. Neváhal se účastnit veřejného života. Otevřeně vystupoval proti sionismu a dokonce se nerozpakoval otevřeně popírat holocaust. Pochopitelně se vracel k válečným událostem. V pamětech vydaných v roce 1949 vylíčil východní tažení jako velké dobrodružství, jako obranu evropské, křesťanské civilizace před východním barbarstvím, přesně v duchu nacistické propagandy. Snažil se i zpětně očistit.

V memoárech se soustředil na vojenskou stránku věci, na každodenní hrdinství svých mužů, ale přitom jaksi pozapomněl např. na masakry Židů na východní frontě. Podařilo se mu vytvořit vlastní legendu a podobně jako třeba Rudolf Hess se stal symbolem neonacistického hnutí. Větší problémy neměl ani po pádu frankistické diktatury v polovině 70. let. Zemřel v roce 1994 a až do smrti se nechával fotit v uniformách dekorovaný svými vyznamenáními. Jako by pro něj válka ani nikdy neskončila.