Ještě nedávno patřilo k de facto ideologicky motivovaným povinnostem prohlašovat, že nejlepších výsledků ve vědecko-technickém bádání dosahovali vždy ruští, respektive sovětští vynálezci. Po roce 1989 se však lze často setkat s opačným extrémem. Tyto ideologické přemety se samozřejmě dotýkají také zbraní. Dodnes však kupodivu existuje jeden zajímavý typ vojenské techniky, jenž se nestal předmětem nekritického obdivu ani zamítavého opovržení.

Puška, pro kterou se dnes běžně používá název „avtomat Fjodorova“, představuje automatickou pěchotní zbraň na malorážový náboj, naplňující specifikace kategorie dnešních útočných pušek. Progresivní zbraň se však příliš nerozšířila a z jakéhosi záhadného důvodu dosud zůstává stát stranou zájmu většiny odborníků.

Vladimir Grigorjevič Fjodorov (1874–1966) sloužil v ruské armádě jako dělostřelecký důstojník, přitom se však intenzivně věnoval vývoji pěchotních zbraní. Patřil mezi ty, kteří si uvědomovali zaostávání carské armády za ostatními velmocemi. Rusové sice disponovali kvalitními opakovacími puškami systému Mosin vz. 1891, avšak jejich nedostatečný počet přinášel potřebu vyzbrojit mnoho vojáků stále pouze jednorannými zbraněmi.

Carská armáda přitom současně trpěla nedostatkem kulometů. Fjodorov se proto pokusil navrhnout nové typy pěchotních zbraní, jež by výrazněji podpořily palebnou sílu klasické pěchoty carské armády. Na rozdíl od Mosinovy opakovačky však mělo jít o pušky samonabíjecí, u nichž odpadá potřeba vybíjení/nabíjení ručním pohybem závěru.

Zbraň schopná plně automatické palby
Vedle konstruktérů Tokareva a Roščepeje dodal svůj prototyp samonabíjecí pušky také Fjodorov, jemuž s návrhem pomáhal také později slavný tvůrce samopalů a kulometů Vasilij Děgťarev. Prototyp nové zbraně prošel testy v roce 1906, avšak teprve roku 1911 objednala armáda 150 kusů první série.

Samonabíjecí puška využívala klasickou munici kalibru 7,62×54 mm s okrajovou nábojnicí a vykazovala dobré výkony. V roce 1913 předložil Fjodorov generalitě další prototyp, avšak tentokrát se jednalo o pokročilejší zbraň, schopnou také plně automatické palby.

Další rozdíl představovala munice, jelikož Fjodorov zkonstruoval také zcela nový náboj. Přitom vyslovil prorockou domněnku, kterou zahraniční puškaři souhlasně kvitovali až za mnoho let. Konstatoval totiž, že běžné puškové náboje v rozpětí ráží 7 a 8 mm představují zbytečně výkonnou munici – pro zbraň střílející dávkou navrhoval vhodnější menší náboj. Zároveň však usuzoval, že plně automatická puška představuje vhodnou zbraň pouze pro disciplinované a zkušené střelce, kteří nebudou plýtvat municí.

Svou automatickou pušku vzoru 1913 komoroval pro nový náboj ráže 6,5 mm. Na Fjodorova přitom také zapůsobil lehký kulomet Chauchat, se kterým se seznámil v roce 1915 ve Francii. Byl ale příliš velký a těžký, takže se ruský inženýr rozhodl jít cestou zbraně o hmotnosti běžné pušky, přesto však nabízející palebnou sílu téměř na úrovni kulometu. Revoluční myšlenka.

Mechanismus zpětného rázu
V roce 1916 proto provedl na svém konceptu z roku 1913 dvě úpravy – zaprvé doplnil přepínač pro možnost palby jednotlivými ranami či dávkou, zadruhé integroval velký zásobník. Jeho puška přitom původně využívala (stejně jako tehdejší opakovačky) vnitřní nábojovou schránku, zatímco vzor z roku 1916 dostal zahnutý řadový zásobník na 25 nábojů. U armády pak vyvolal značný zájem, realita ruského válečného hospodářství ovšem vylučovala možnost rozjet produkci nového náboje. Fjodorov proto překomoroval svou pušku na již existující střelivo obdobných parametrů, konkrétně na japonský náboj ráže 6,5×50 mm, používaný v opakovacích puškách Arisaka.

Ruská armáda disponovala značnými zásobami japonského střeliva – část dodala Anglie, a část zakoupil erár přímo v Japonsku. Puška využívající tuto munici obdržela v roce 1916 oficiální jméno „2,5-linějnaja vintovka Fjodorova“. Armáda ji objednala v počtu 25 000 kusů. Záhy pro ni vžilo také označení „avtomat“, jež se v ruštině pevně etablovalo a následně se stalo součástí označení automatických pušek.

Lze směle prohlásit, že Fjodorov vytvořil zbraň značně se přibližující moderní kategorii útočných pušek. A to i z hlediska použitého střeliva, neboť 6,5mm náboj Arisaka již leží na hranici toho, co se dnes označuje termínem „náboj střední balistické výkonnosti“, představující standardní munici útočných pušek.

Po funkční stránce využíval první ruský „avtomat“ koncepci zpětného rázu s krátkým zákluzem hlavně; střelbu vedl z uzamčeného závěru, jehož zamykání prováděly dvě závory, umístěné po stranách. Pohybovaly se ve svislé rovině a ve chvíli výstřelu se pootočily, což umožnilo závěru pohyb do zadní polohy, vyhození prázdné nábojnice a vsunutí nového náboje do komory. Zbraň měla stavitelná mechanická mířidla. Při střelbě jednotlivými ranami umožňovala spolehlivě zasáhnout kruh o poloměru 0,5 m na vzdálenost 200 m. Palba dávkou se pokládala za účinnou zhruba do vzdálenosti 500 m.

Plány versus realita
Předpokládalo se, že pušky systému Fjodorov obdrží čtyři vojáci v každé pěchotní četě carské armády (každá četa měla asi 50 mužů), logicky ti nejlepší střelci. Ona objednávka 25 000 exemplářů však záhy spadla na 9 000 kusů. Ukázalo se totiž, že zbraň je pro masovou výrobu velmi složitá a drahá – její cena se tehdy přibližovala lehkému kulometu.

Konstrukce navíc přece jen vykazovala některé „dětské nemoci“, když ze začátku služby selhávala především při střelbě dávkou. Pokud zbraň takto vystřílela přibližně 300 nábojů, znamenalo to v podstatě konec životnosti přehřáté hlavně. Do bojů první světové války proto nakonec zasáhlo jen několik stovek těchto pušek, z nichž některé získala speciální rota 189. pluku, která je v roce 1917 s úspěchem nasadila na rumunské frontě. Několik kusů zamířilo i k námořnímu letectvu a poté se objevilo i na palubách letadel.

Automat pro Rudou armádu
Celkový vliv „avtomatu Fjodorova“ na průběh konfliktu však byl prakticky nulový. Situace se poněkud změnila až s bolševickou revolucí, protože velitelé formující se Rudé armády nalezli v této zbrani zalíbení a podporovali její výrobu bez ohledu na náklady. Sériová produkce tak běžela až do roku 1925 – vzešlo z ní celkově přes 3 000 exemplářů. „Fasovaly“ je vesměs elitní (a politicky nejspolehlivější) rudoarmějské jednotky, mj. ty, jež v letech 1921–1922 bojovaly proti tehdy již nezávislému Finsku.

Zbraně se na severním bojišti celkem osvědčily a jistou dobu se velení dokonce zaobíralo návrhy na zavedení upravené Fjodorovovy pušky jakožto standardní zbraně Rudé armády. Následně však došlo k rozhodnutí vyřadit ze služby všechny ruské zbraně komorované na zahraniční munici (aby nevznikly potíže se zásobováním), takže do roku 1928 stáhla armáda své „avtomaty“ z výzbroje do zbrojních skladů.

Během zimní války s Finskem (1939–1940), kdy Rudá armáda pocítila nedostatek automatických zbraní, se k nim ještě načas vrátilo. Ve stále se tenčících počtech pak tyto pušky bojovaly až do konce druhé světové války. V závěru druhoválečného konfliktu i v raném poválečném údobí se pak rodily koncepty perspektivních pěchotních zbraní, tedy moderních útočných pušek, v jejichž historii má Fjodorovova konstrukce jednoznačně zasloužené místo.

TTD Fjodorov 1916
Druh munice: 6,5×50
Kapacita zásobníku: 25 ran
Délka zbraně: 1 045 mm
Délka hlavně: 520 mm
Váha nabité zbraně: 5,2 kg
Max. kadence: 600 ran/min
Max. dostřel: 2 100 m