Vladislav Jagellonský
Karel IV. ještě za svého života vytyčil cestu i svým synům Václavovi IV. a Zikmundovi, který se stal nakonec svědkem husitského intermezza. Právě rozkol ve víře, zažehnutý husitskými bouřemi, byl příčinou toho, že po obratné vládě Jiřího z Poděbrad přešla koruna českých králů od „Čechů“ k cizincům
Pod tlakem okolností, tváří v tvář rozvratu a pod tlakem katolické Zelenohorské jednoty, uzavřel Jiří z Poděbrad nedlouho před smrtí úmluvu s polským králem Kazimírem IV., podle které měl český sněm po Jiřího smrti zvolit na český trůn člena jagellonského rodu. Jiří tak v zájmu nastolení pořádku v království upřednostnil cizího následníka před vlastními potomky.
Král „bene“
Roku 1471 tak byl králem zvolen katolík Vladislav Jagellonský, syn polského krále Kazimíra IV. a jeho ženy Alžběty Habsburské. Samotní Jagellonci byli litevského původu. Vladislavovi nemůžeme vyčítat jeho cizí původ, avšak můžeme mu činit symbolické výtky za způsob, jakým vedl vládu v Čechách, na hony vzdálený od přístupu Karla IV. či Jiřího z Poděbrad. Byl panovníkem velmi slabým a podléhal zájmům šlechticů, zejména katolíků. Traduje se, že při jednání se šlechtici odpovídal pouze „bene“, tedy „dobře“, jen aby ještě více neoslabil své již tak nepevné postavení. Moc pánů nad králem byla citelná.
Roku 1490 však Vladislav získal uherskou korunu, přesídlil do Budína a do Čech se vracel jen sporadicky. Ostatně, česky se nikdy pořádně nenaučil. Nepřítomnost krále měla za následek další oslabení, které šlo ruku v ruce s vnitřními konflikty. Jednou z mála zásluh, kterou u nás můžeme Vladislavovi II. připsat, je zvelebení Pražského hradu. Co platí o otci, platí dvojnásob o jeho synovi Ludvíkovi Jagellonském, který svůj osud od počátku spojil s Uhrami a ještě více oslabil pozici českého krále.
Shrnutí článku (Ušetřili jsme vám 2 minuty čtení)
- Husitský rozkol a příprava změny: Náboženské rozpory po vládě Karla IV. a za panování Jiřího z Poděbrad vedly k přechodu české koruny do rukou cizích dynastií.
- Dohoda s Kazimírem IV.: Pod tlakem katolické Zelenohorské jednoty dojednal Jiří z Poděbrad nástupnictví na českém trůnu pro polský rod Jagellonců.
- Rok 1471 a nástup Vladislava II.: Českým králem byl zvolen syn polského krále Vladislav Jagellonský, čímž v Čechách otěže převzala panovnická dynastie litevského původu.
- Oslabení královské autority: Král Vladislav II. pasivně podléhal zájmům šlechty (získal přezdívku král „Bene“), což vedlo k výraznému vzrůstu moci pánů na úkor panovníka.
- Rok 1490 a přesun do Budína: Získáním uherské koruny Vladislav přesídlil do Uher, přičemž jeho trvalá nepřítomnost v Čechách prohloubila vnitřní rozvrat země.
- Kulturní přínos vlády: Hlavní zásluhou Vladislava II. v českých zemích se stala významná modernizace a zvelebení Pražského hradu.
- Pokračování úpadku za Ludvíka Jagellonského: Vladislavův syn Ludvík spojil svůj osud primárně s Uhrami, což pozici českého krále ještě více oslabilo.
- Celkový historický dopad: Jagellonská epocha znamenala ústup od silné panovnické vlády Karla IV. a Jiřího z Poděbrad k dominanci šlechty a k mocenskému propojení českého a uherského státu.
