Truppenfahrrad

Všichni známe dobové propagandistické záběry nezastavitelných německých tanků a nekonečných motorizovaných kolon. Tato vizuální masáž úspěšně vytvořila mýtus takzvané bleskové války. Skutečnost ale byla mnohem méně oslnivá a mnohem více závislá na lidské síle. Obyčejné vojenské kolo Truppenfahrrad představovalo skutečnou páteř mobility nacistického Německa. Historici dnes poukazují na fakt, že většina německé pěchoty se přesouvala pěšky, na koních nebo právě v sedle tohoto nenápadného černého stroje.

Zrození nepostradatelného pomocníka

Německá armáda zavedla standardizované vojenské kolo již před začátkem druhé světové války. Truppenfahrrad nevypadalo na první pohled nijak výjimečně. Vycházelo z běžných civilních modelů, ale mělo zesílený ocelový rám, odolnější pláště a speciální matný nátěr. Historici odhadují, že během válečných let jich německý průmysl vyrobil miliony kusů. Přesná čísla nelze spolehlivě doložit, protože záznamy ke konci války často chybí a výroba se tříštila do mnoha menších továren. Dobové prameny zmiňují, že tento dopravní prostředek byl pro armádu naprosto klíčový především proto, že nevyžadoval vůbec žádný benzín. A právě pohonných hmot mělo Německo chronický a stupňující se nedostatek.

Smrtící náklad na dvou kolech

Truppenfahrrad rozhodně nebylo jen obyčejným kolem na klidné projížďky týlem. Konstruktéři jej vybavili promyšleným systémem masivních držáků a nosičů. Vojáci na něm běžně převáželi těžké bedny se střelivem, kulomety nebo dokonce protitankové zbraně Panzerfaust. Z dobových fotografií je jasně patrné, že plně naložené vojenské kolo muselo vážit desítky kilogramů. Lze předpokládat, že jízda na takto zatíženém stroji v rozbitém terénu vyžadovala od vojáků obrovskou fyzickou kondici a vytrvalost. Podle dochovaných zpráv se kola používala také pro rychlý přesun průzkumných jednotek, udržování komunikace a doručování zpráv tam, kde selhala rádiová spojení.

Od francouzských silnic po ruské bláto

Během tažení západní Evropou se cyklistické jednotky ukázaly jako vysoce efektivní. Kvalitní asfaltové silnice umožňovaly rychlé a překvapivě tiché přesuny celých praporů. Situace se však dramaticky změnila na východní frontě. Historici se shodují, že pověstné ruské podzimní bláto a kruté zimní mrazy udělaly z jízdních kol často spíše obrovskou přítěž. Vojáci je museli mnohdy tlačit hlubokým bahnem nebo je dokonce přenášet na zádech. Přesto se Truppenfahrrad udrželo ve výzbroji až do samého konce války.

V posledních měsících konfliktu, kdy se německá válečná mašinérie potýkala s naprostým kolapsem zásobování a nedostatkem jakéhokoliv paliva, se kolo stalo téměř jediným spolehlivým dopravním prostředkem. Příběh vojenského kola nám ukazuje, že války nevyhrávají a neprohrávají pouze supermoderní zbraně z propagandistických plakátů. Truppenfahrrad pravděpodobně přispělo k mobilitě německé armády mnohem více, než se na první pohled zdá.