Model Stielhandgranate 24 byl standardní ruční granát německé armády od první světové války až do konce té druhé. Velmi výrazný vzhled mu vynesl přezdívku „granát na klacku“ nebo „šťouchadlo na brambory“. Je jednou z nejslavnějších pěchotních zbraní 20. století

Poprvé byl tento granát představen v roce 1915 a později byl dále zdokonalován. Na rozdíl od granátů jiných armád u něj byl použit třecí zapalovač. Dřevěná násada výrazně zvyšovala vzdálenost odhozu granátu na přibližně 30 až 37 metrů, zatímco britští vojáci dohodili granáty Mills průměrně jen na patnáct metrů. Násada také minimalizovala riziko, že se granát hozený ve svažitém terénu skutálí zpět k nohám vrhače. Dlouhá rukojeť ale měla i nevýhody, především omezovala množství nesených granátů.

Trhni a odhoď
Granáty byly vysoce účinné zejména při vyčišťování pěchotních pozic nepřítele. Horší to bylo při útoku proti obrněné technice nebo opevněním, ale v tomto případě mohly být improvizovaně použity ve svazku s dalšími hlavicemi, ovšem bez násad. Granát prošel v průběhu let řadou drobných úprav. Před začátkem druhé světové války byla odstraněna zbytečná spona pro uchycení na opasku (visící granáty překážely v běhu a plazení – lépe bylo dávat si je za opasek) a mírně zmenšena hlavice. V průběhu druhé světové války byl kladen důraz především na zjednodušení výroby.

Granát se skládal z duté dřevěné rukojeti, v níž vedla vytrhovací šňůra, vnitřní pojistky a plechové hlavice naplněné výbušninou našroubované na rukojeti. Připraven k bojovému použití byl teprve po odšroubování hlavice a vložení rozbušky do speciálního místa v zapalovači vyčnívajícím z horního kování rukojeti. Na bojovém stanovišti byly granáty ukládány v pohotovostní poloze, s odšroubovanými zátkami a vysunutými kroužky.

Před hodem voják uchopil porcelánovou kuličku a silně se zatáhl za provázek uvázaný v krouceném oušku třecího drátku. Ten byl stočený ve spirále v zápalné složi zapalovače. Drát se třením o třecí mističku rozžhavil a zapálil zápalnou slož, jejíž plamen vzápětí zažehl zpožďovač. Po několika sekundách prohořel plamen k rozbušce a ta přivedla výbušninu hlavice k výbuchu. Obvykle granát explodoval do pěti vteřin po iniciaci, ale často se stávalo, že k explozi došlo až po osmi vteřinách. Pokud k výbuchu nedošlo ani do půl minuty, znamenalo to, že rozbuška nefunguje, a pozdější exploze již nehrozila. Hlavní nevýhodou byla citlivost rozbušky na vlhkost, neboť dosáhnout při výrobě dokonalé vodotěsnosti bylo dosti obtížné.

Obranná varianta
Model 24 byl primárně vyráběn jako útočný granát, ovšem později byl upravován tak, aby se mohl používat i při obranných bojích. Rozdíl mezi útočným a obranným granátem spočívá v tom, že útočný granát je opatřen slabým pláštěm a má při odhozu usmrtit nebo zranit nepřítele, ale nesmí ohrozit útočící jednotky, proto je jeho smrtící zóna menší. Naopak obranný granát je opatřen silným pláštěm a zabíjí střepinami, před nimiž se obránci mohou skrýt v bezpečí zákopů.

Od roku 1942 používali němečtí vojáci granáty upravené tak, že na hlavici byl navlečen odnímatelný kroužek, čímž vznikl obranný typ granátu. Tento typ granátu byl účinný až do okruhu třiceti metrů, zatímco klasická útočná varianta měla skutečně zničující účinek pouze na několik metrů. Úřad výzbroje Waffen SS dostával v roce 1942 první hlášení o účinnosti ruských granátů RGD-33 s přídavnými obrannými pouzdry. V důsledku toho se začaly vyrábět pro SS pouzdra z hladké roury o síle stěny 1,5 mm.

Tato pouzdra byla podélně rozříznuta, aby se dala lépe nasazovat na hlavice granátů a držela tam. Během několika měsíců Úřad pro výzbroj Wehrmachtu vypracoval vlastní vzor. Pouzdro tak bylo opatřeno fragmentací a úchyty, kterými se upevňovalo na hlavici. Oba vzory byly vyráběny různými výrobci. Rozkazem z 8. prosince 1943 bylo nařízeno, že jedna třetina granátů, které opouštěly továrnu, musí být opatřena pouzdry. Od poloviny roku 1944 se granáty vz. 24 vyráběly pouze s fragmentovanými pouzdry.

Přeprava a význam
Granáty byly přepravovány v kovových bednách po patnácti kusech bez rozbušek, vkládala až těsně před bojem. Byly vyráběny také kouřové varianty označené bílým pruhem na rukojeti a později drážkovanou rukojetí, aby je bylo možno rozeznat i potmě hmatem. Vyráběly se i cvičné varianty bez výbušné náplně a speciální kusy pro chladné počasí označené písmenem K, plněné speciálním výbušným prachem. Granát vz. 24 mohl také dobře sloužících při nedostatku ženijních prostředků používaných k odpálení nálože.

V zákopech byly granáty uloženy v bednách, při bojových přesunech se používala nosidla, nebo se granáty rozdělily mužstvu, přičemž každý voják fasoval jeden až tři granáty. Měli je nejčastěji za pasem, ale v praxi se užívala řada jiných způsobů nošení. Mimo jiné se zasouvaly do holínek, za řemínky polní lopatky nebo nosné řemení – ypsilony.

Ženijní útočné oddíly a úderné skupiny pěchoty musely nést větší množství granátů, proto vojáci využívali zkušenosti z 1. světové války a vyráběli si speciální torby. V roce 1941 vojska dostala torby tovární výroby. Byly to dvě látkové zapínací kapsy po pěti granátech opatřené popruhem přes rameno. Přes postupné zastarávání Němci granát vz. 24 používali až do samého konce druhé světové války. Důvodem byly zejména nízké výrobní náklady a jednoduchá výroba, k níž nebyly nutné drahé materiály. Kromě toho výroba nevyžadovala složité strojní vybavení a přesné obrábění. O efektivitě této pěchotní zbraně svědčí i to, že ji používala také japonská armáda na Dálném východě, Čínská revoluční armáda, která vyráběla vlastní modifikaci tohoto granátu, a granáty „na tyčce“ používala i Vietnamská lidová armáda.