Když v Rakousku-Uhersku řádil Johann Georg Grasel

Jak jen spolu mohlo vydržet předválečné Československo s tak odlišnou loupežnickou mytologií? Národ odkojený Psohlavci věděl, že Jan Sladký Kozina, povstalec a charakter bez bázně hany, ani neloupil a přesto byl nevině „hutracenej“. Babinský se zase po zatčení polepšil a změnil se v dobromyslného zahradníka v ženském klášteře. Ani moravsko-slezský Ondráš svým obětem fyzicky neubližoval. Coby snílek, kladný hrdina a skoro komunista jen bohatým bral a chudým dával. Naopak karpatsko-ukrajinský Dovbuš byl neobyčejný tvrďák ovládající podřízené lopežníky železnou rukou. Svou moc a sílu dostal od boha. Což mu drsoňovi nebránilo loupit i v kostele.

To slovenský Juraj Jánošík byl vlastně neviňátko k zboji přinucené poměry. Hotový kamarád do deště, ba přímo ochránce členů své loupežné party. Coby potenciální jackpot zanechal odcizené zlato dobrým lidem kdesi v jeskyních. Tam je kterýkoliv chudák může najít. Přesto dopadl špatně a jak jinak než zradou. Cožpak mohl tušit, že mu stará bába nasype pod nohy hrách? Složitost národnostních pověr, mýtů a poměrů jen potvrzuje Nikola Šuhaj loupežník z Pokarpatské Rusi. To není potenciální sadista Dovbuš. Především v sobě nezapře anarchisticko-pražsko-brněnsko-bílovecké já svého literárně adoptivního otce Ivana Olbrachta.

Johann Georg Grasel

Jaký táta takový syn
Složité to, co do národnostní loupežníkologie mělo, i Rakousko-Uhersko. Kupříkladu syn pohodného z Nových Syrovic u Moravských Budějovic a postrach širokého okolí Johann Georg Grasel (1790–1818) byl v rakousko-německých kruzích přijímán, byť až po smrti, s jistými pseudoromantickými sympatiemi. V prostředí českém a moravském po něm zbylo zejména hanlivé označení všelikých lumpů: grázl. V současnosti po něm pojmenovali několik turistických chodníčků. Podívejme se na něj zblízka…

Zločincův táta sice správně vykročil k c. k. místu soudního sluhy pod penzí, leč na dobré cestě nevydržel. Skončil v rasovně, kradl, měl prapodivné kamarády i známosti. V době, kdy ještě jeho synek nestál na vlastních loupežnických nohách, spadla klec. Táta pak věru dlouho pobyl na brněnském Špilberku. Kaňku v rejstříku měla i Johannova máma.

Synáček se do soudní síně dostal poprvé jako devítiletý. Tenkrát šlo o spíše nevelké krádeže, leč trest vynesl soud “na tvrdo“. Pachatele ovšem nenapravil. Rozsah jeho zlodějských aktivit rostl, i když některá přepadení mu vynesla jen zanedbatelný výdělek. Lidé si s sebou hotovost nosili poměrně málo. Navíc je například doloženo, že jednu ze svých obětí Marii Schindlerovou ubil Grasel železnou tyčí, aniž by mu sdělila, kde doma skrývá peníze.

Lupiči tak brali hlavně zboží. Na trhu je ovšem prodávat nemohli. A překupníci platili sice ochotně, ale směšně málo. Máme zaznamenáno, že za velký lup látek v ceně více než pěti tisíc zlatých dostali grázlovci pouhé tři stovky. Nutno ovšem poznamenat, že překupníci nechtěli „slevu zadarmo“. Kradený kontraband patřil mezi horké zboží. Kvůli jeho přechovávání a následnému rozprodávání se tak mohli velice rychle dostat za mříže.

Nepolapitelný?
Grasel a jeho parta loupežníků se na tehdejší dobu dokázala velmi rychle přesunovat. Dolní Rakousy, jižní Čechy a jižní Morava – Gmund, Slavonice, Dačice, Znojmo – tam všude pocítili dopad oněch loupeživých tažení. Císařská policie samozřejmě konala. V celé oblasti vylepili vyhlášku nabízející 500 zlatých za podstatnou pomoc při Graselově dopadení. Ještě výhodněji zněla nabídka pro „spolupracujícího svědka“. Tedy spoluviníka, který úřadům pomůže dopadnout svého velitele. Odměna sice čítala 250 zlatých, ale zahrnovala i beztrestnost.

Nepomohlo to. Roku 1815 proto odměnu zvýšili na čtyři tisíce zlatých. Pro srovnání: zámecký pán z Náměště nad Oslavou tehdy připlácel jednomu ze svých sluhů za muzicírování měsíčně 20 zlatých, mosazný buben stál 50 zlatých a luxusní dvorec Cibulka v Praze Košířích s dvaceti hektary polností a zahrad se prodával za 112 tisíc zlatých. Takže slušné peníze… A zabraly!

Jistý David Meyer pod vedením brněnského policejního ředitele von Okacze zajistil útěk Graselový milenky Terezie Hambergerové z vězení. Pak jménem oné dámy Johanna vylákal do hostince v Martensdorfu. V roli hostů něj čekali strážci zákona. Následovala rvačka, v níž se Grasel udatně a ukrutně bránil proti přesile. Do boje se na správné straně zapojila i veřejnost – pár náhodných hostů pomáhalo policii.

Nakonec Graselovi podrazili nohy, několik mužů na něj skočilo a pak šlo vše ráz na ráz. V kleci z železných prutů ho transportovali do Vídně a 28. ledna 1818 vynesl tamní soud rozsudek smrti. Za tři dny na to zločince a jeho tři loupeživé kamarády pověsili. Na morbidní divadlo se přišlo podívat na 60 tisíc Vídeňáků i přespolních! Lupič to prý okomentoval posledními slovy: „Jéžiš, to je lidí“.