Japonci plánovali napadnout San Diego morem
Operace třešňové květy v noci, tak zní tradičně japonsky poetický název pro plán, jak srazit na samém konci války Ameriku na kolena. Cílem bylo nakazit obyvatele San Diega dýmějovým morem.
Japonci zkoumali účinky nemocí, jako byl dýmějový mor, na nebohých válečných zajatcích, zejména Číňanech. V neblaze proslulém zařízení Jednotka 731 pod velením mikrobiologa a generála Širó Išiiho se děla ta nejhorší představitelná zvěrstva. Jak vypověděli u válečného tribunálu zajatí Japonci, vojáci shromažďovali blechy, které měly být nakaženy morem a ty pak uzavřeny do speciálních bomb.
Ty pak Japonci svrhávali na čínská města. S Čínou válčili Japonci ještě před vypuknutím a po celý průběh druhé světové války a byla to velmi brutální válka. Bomby naplněné morem nakaženými blechami byly svrženy na města Ningbo a Changde na severu Číny. Podle odhadu některých odborníků zemřelo v důsledku bombardovaní na 50 tisíc obyvatel těchto měst.
Japonci si byli dobře vědomi toho, jak devastující následky jejich bombardování mělo. Začali proto uvažovat o tom, jak podobně smrtelně zasáhnout svého hlavního nepřítele za oceánem. Tak se zrodil plán na operaci Třešňové květy v noci. Japonci byli limitováni tím, že neměli dostatečně výkonná bombardovací letedla, aby dolétla až nad Spojené státy. Neměli žádné čtyřmotorové bombardéry, které by podobný let zvládly. Začalo se proto uvažovat o použití horkovzdušných balonů.
Ty byly skutečně v průběhu války použity a asi 200 jich doletělo nad Spojené státy, kde usmrtily sedm lidí. Jenže americké úřady informace o balonech tajili, a Japonci si tak nebyli jistí, zda jejich operace měla nějaký efekt. Navíc balony nebyly naplněny morem, ale převážně hořlavým materiálem. Jelikož ale žádné viditelné výsledky z hlediska Japonců použití balonů nemělo, museli najít jiný způsob, jaký by se při dopravě morových bomb dal použít.
Vznikl ještě šílenější plán než horkovzdušné balony. Japonci jako jediní na světě disponovali ponorkami, které měly na palubě letadla. Jedna taková ponorka měla připlout i s jednotkou speciálně vycvičených kamikaze (pilotů-sebevrahů) ke břehům Ameriky. Tam měly být v noci spuštěny na vodu hydroplány a piloti do nich měli nasednout. Následovat měl let nad první velké americké město, kterým bylo San Diego.
Nic z toho se ale nestalo. Jednotka kamikaze sice byla vycvičena, ale námořnictvo odmítlo dát k dispozici svou ponorku. Admirál Hideki Tódžo byl v roce 1945 už přesvědčen o tom, že porážka jeho země je nevyhnutelná a dojde k ní velmi brzy. Úkolem námořnictva podle něj bylo bránit Japonsko, a nikoliv vést pošetilé útočné akce proti vzdálené pevnině. Navíc si zřejmě uvědomoval, že útok morových kamikaze by Američany rozlítil, což v předvečer porážky nebylo příliš taktické.
Je smutnou ironií dějin, že Tódžó, který Ameriku od útoku ochránil, zahynul. Nejprve se pokusil zastřelit, ale byl mu zachráněn život, jen aby byl o několik týdnů později oběšen jako válečný zločinec. Oproti tomu zrůda jménem Širó Išii nebyl potrestán výměnou za to, že předá všechny výsledky svého výzkumu. Prožil zbytek svého života v pohodě a bez starostí. Lidé z jeho jednotky to v mnoha případech dotáhli daleko i v politice, jeden se stal starostou Tokia, druhý pracoval jako prezident Japonské lékařské asociace.
