Truppenfahrrad

Motorizované jednotky pancéřových granátníků se v boji bezesporu osvědčily a celá západní Evropa byla dobyta taktikou bleskové války. Přesto zůstává pravdou, že německá branná moc byla z větší části závislá na nemotorových dopravních prostředcích, včetně bicyklů

V německých propagandistických týdenících sice vídáme záběry pěšáků vezoucích se na nákladních automobilech, ale praxe se ve většině případů lišila. V souvislosti s vývojem nových zbraní, které se osvědčily v první světové válce, si velení Reichswehru a později Wehrmachtu uvědomovalo, že potřebuje pro pěšáka výrobně jednoduchý a levný prostředek k přemístění na frontovou linii, případně pro provoz jak v zázemí, tak na frontě.

Odpovědí byl požadavek na nový typ kola, užívaného později zejména ke spojovacím účelům. Wehrmacht ale měl i samostatné cyklistické jednotky. Již 13. prosince 1935 vyšla příručka „Das Truppenfahrrad“, která obsahovala předpisy Heeres Dienstvorschrift (H.Dv.) 293, Marine Dienstvorschrift (M.Dv.) Nr. 571 a Luftwaffe Dienstvorschrift (L.Dv.) 406. Z toho je patrné, že sloužila pro všechny tři složky Wehrmachtu – pěchotu, námořnictvo i letectvo. V roce 1942 pak byl tento předpis aktualizován a znovu vydán.

Specifika armádního kola
Samotné armádní kolo se od civilního pánského na první pohled příliš nelišilo. Rám byl zhotoven z trubek o průměru 2,54 cm – 2,86 cm, s minimální sílou stěny 1 mm. Natřeno bylo matným černým emailovým nátěrem. Služební armádní kola měla mít na horní i spodní trubce rámu 15 cm dlouhý červený pruh a zadní blatník měl být označen pruhem v barvě zbraně (bílý například značil kolo pro pěchotu).

Sedlo se pro pohodlnější sezení při jízdě používalo kožené, s pružinami. Na vnitřní straně svislé trubky rámu byla dvěma držáky připevněna pumpička a na vnější straně u blatníku brašna s příslušenstvím ke kolu (například klíče, lepicí materiál pro případ poškození duše). Při bližším prozkoumání kola však oproti civilnímu existovaly zjevné rozdíly.

Lze jmenovat zejména rychloupínací řídítka, která bylo možné pro potřebu lepší skladnosti pomocí páčky odepnout a sundat. U pravé ručky řídítek byla umístěna brzda předního kola, mimo ní fungovala i klasická brzda zadního kola Torpedo, která se nijak nelišila od civilní. Pedály byly širší a robustnější, z důvodu jízdy v kožených holínkách. U levé ručky měl být umístěn zvonek. Na přední vidlici se zepředu nacházel výrobní štítek, udávající výrobce kola, výrobní číslo, rok výroby a armádní přejímku.

Možnosti využití
Dynamo i světlo byly stejného typu jako u běžných kol civilních. Světla se vyráběla i se stínítky, která zabraňovala vzniku příliš velkého světelného kuželu. Kromě dynama mohla být energie čerpána i z bateriového pohonu. Samotná baterie se vkládala přímo do vnitřku lampy. Další podstatný rozdíl oproti civilnímu kolu představoval nosič, obvykle značky Pallas, 25 cm široký a 40 cm dlouhý.

Oproti civilnímu nosiči byl podstatně širší (na délku nábojového kastlíku pro kulomety MG 34 a MG 42), robustnější a v jeho bocích byly vyřezané otvory pro provléknutí řemenu při zavěšení nákladu. Pod rámem kola se nacházela schránka, ve které mohl voják převážet tři ruční granáty (Stielhandgranate M24) nebo muniční kastlík s náboji ke kulometu.

Bylo možné převážet i 50mm minomet (Granatenwerfer 36), kulomet (Maschinengewehr 34), protiletadlovou trojnožku ke kulometu (Dreibein 34), nebo protitankovou pušku (Panzerbüchse 39). Pumpička se při zavěšení těchto propriet obvykle přemístila na jinou část rámu, aby nepřekážela. Od roku 1944 se pak vyráběly i držáky na přední osu kola, sloužící k upevnění dvou pancéřových pěstí.

Závěrem je třeba podotknout, že ačkoliv existuje obrovské množství fotografií, kde můžeme vidět příslušníky Wehrmachtu na kolech, ne vždy se jedná o Truppenfahrrad. Zejména od druhé poloviny války byla houfně rekvírována i kola civilní.