V rámci reorganizace 1. československého armádního sboru v SSSR byl 20. května 1944 oficiálně zřízen 1. čs. tankový pluk. Dříve však, než byl postaven a nasazen v boji, byla 25. července 1944 zřízena 1. čs. tanková brigáda.

Děla SU – 85 v jejím stavu byla pozůstatkem z organizace tankového pluku, který byl změněn na brigádu. Pluk měl mít i baterii samohybných děl. V tankové brigádě samohybná děla skutečně tabulkově nebyla, ale dvě ( někde je uváděno 3 ) SU – 85 z počátečních výrobních sérií zůstala jako náhrada za chybějící tanky.

( Jedno ze dvou československých samohybných děl SU – 85 nasazené do bojů o Dukelský průsmyk, pojmenované po padlém Otakaru Jarošovi, veliteli 1. roty, která bránila ukrajinskou obec Sokolovo v březnu 1943 )

Do karpatsko – dukelské operace tak byla nasazena kromě tanků i dvě samohybná děla SU – 85. Jedno z nich, neslo jméno Kapitán Otakar Jaroš. Po bojích na Dukle zůstaly provozuschopné pouze tři tanky, avšak samohybná děla byla následně opravena, protože v únoru 1945, kdy dosáhla tanková brigáda úplné bojové pohotovosti, vykazovala ve stavu stále 2 vozidla SU – 85. Koncem března 1945 byla však předána zpět Rudé armádě a jejich služba v československé armádě tak skončila.

V poválečné čs. lidové armádě bylo v roce 1953 do výzbroje zavedeno samohybné dělo SD – 100 ( sovětské označení SU – 100 ). Celkem to bylo 460 strojů, vesměs pocházejících z domácí licenční výroby. Tvořila výzbroj tankových a tankosamohybných pluků, ve kterých představovala asi 1/3 počtu bojové techniky.

Od první poloviny 60. let byla postupně od útvarů stahována a ministerstvo národní obrany se je snažilo dále prodat „spřáteleným“ zemím ( např. v roce 1967 do Maroka ). I poté však zůstávala ve výzbroji naší armády, nacházela se ale ve skladech a po dlouhou dobu byla předurčena pro vyzbrojení válečně vytvářených útvarů tankového vojska. K výcvikovým úkolům se v čs. armádě používala samohybná děla SD – 100 ještě v první polovině 70. let.