Německobrodská šibenice se stínadly
Městské právo v Havlíčkově (dříve Německém) Brodě zastupoval už od středověku rychtář. Nejprve jako vrchnostenský soudní úředník, poté jako představitel městské správy a justice, předsedající dvanácti konšelům a v době pohusitské už jako předsedající městského soudu. Správu města a soudu převzali brodští od soudu Starého Města pražského a v zápisech právní knihy z let 1430-1440 jí nazývali „Pražská práva konšelská“. Německý Brod byl součástí „jihoněmeckého práva“ a postupně přerostl ve vrchní soudní dvůr pro města Chotěboř, Ledeč nad Sázavou, Lipnici nad Sázavou a Světlou nad Sázavou. Brodský soud se naopak v nejasných či sporných případech musel obracet k odvolacímu soudu Starého Města pražského, který měl statut nejvyššího odvolacího soudu pro všechna česká města.
Městský soud v Německém Brodě se řídil podstatou nepsaného, obyčejového práva a pro každý případ zvlášť pak nalézal jednotlivě dané „právo“. Od 15. století pak soud využíval nálezů soudních případů převzatých z Brna, Starého Města pražského a později pak šetření rozšířil o zápisy důležitých právních sporů brodských, s podrobným líčením celé pře, včetně rozsudku. Tyto nálezy byly v době okolo roku 1540 přepsány do jakéhosi „právního manuálu“. Jednalo se o samostatnou knihu, která nesla na deskách označení s názvem: „Knihy wortelní“. A protože ne každý spor končil smírem, byly těžké delikty trestány smrtí. Pokud se obviněný nemohl vykoupit penězi, byl někdy i po několika měsících trpných výslechů předán katu. Ten své dílo vykonával na vyvýšeném místě při cestě ku Praze, kterému se dodnes říká Na spravedlnosti. V místech poblíž Boží muky stávala německobrodská šibenice se stínadly.
V některých městských spisech té doby byla šibenice nazývána i jako „stará“. Stála uprostřed polí, obklopená palouky, na pustém, zdaleka viditelném místě a vedla k ní úzká stezka, která u Boží muky odbočovala od pražské silnice. Jednalo se s největší pravděpodobností o stavbu zděnou, se čtyřmi pilíři, svrchu propojenými trámy. Konstrukce šibenice stála na kamenném základu čtvercového půdorysu se vstupními dvířky pro kata a jeho pacholky. Pod šibenicí bývala většinou komůrka, kam si popravčí mohl odkládat své méně cenné nástroje a v případě náhlé změny povětrnostních podmínek, se sem mohl před nevlídným počasím na chvilku uchýlit. Jako každé podobné místo bylo i brodské popraviště opředeno různými pověrami a mýty i lidovou vírou v čarodějnice a strašidla.
Havl Brod
Vyobrazení Německého Brodu na vedutě z knihy Jana Beckovského, Labarum Triumphale, vyd. na Starém Městě pražském u vdovy Barbory Františky Beryngrové skrze Matěje Geissenhoffera roku 1704
Jihozápadně od města stojí osamoceně stavení katovny.
Místo dnes můžeme i přesněji lokalizovat. Nachází se mezi ulicemi Pražská a Na spravedlnosti v místech mezi domy Pražská 2228 a Na spravedlnosti 3222. Naprosto přesnou destinaci by nám však musely upřesnit už jen vykopávky v dané lokalitě. O něco jižněji, poblíž domu Na spravedlnosti 3211 se nalézal malý hřbitov, kam katovi holomci „odklízeli“ popravené. Tento hřbitůvek byl už nazýván a dokládá se jako „u nového popraviště“ a je tedy nabíledni, že šibenice se stínadly procházely během staletí rekonstrukcí. Na stopy po tomto zaniklém hřbitově se narazilo náhodou a to až v roce 1986 při hloubení základů severního křídla panelových domů č.: 3207-3212, tedy necelých sto metrů jižněji od kóty popraviště.
Tehdy v severní části výkopu, před domem číslo 3211 narazil bagrista v půlmetrové hloubce na vrstvu, která obsahovala úlomky lidských kostí a keramiku z 18. Století. Ještě před podrobným průzkumem archeologů pak byly ve výkopech nalezeny i lebky. Dle katastrálních map se popraviště nalézalo na parcele č.: 1002, ke které se v roce 1838 ještě přimyká malý díl parcely č.: 1001, který byl označován jako pastvina. Ten je dle historiků považován za původní, katův hřbitov.
A Brodský popravčí mistr se vskutku činil. O tom, že netrpěl nedostatkem práce, svědčí i několik dochovaných zápisů, které nám dokládá havlíčkobrodská smolná (soudní) kniha. Mimo jiné se zde můžeme dočíst, že odsouzené mimo kata a jeho pacholků na popraviště doprovázeli kněží. Dochoval se svědecký záznam, který zanechal děkan Ondřej Leopold Schaffer: „Roku 1739 byli odsouzeni a před děkana Leopolda Schaffera postaveni tři zločinci ke stětí a do kol vpletení. Tomáš Vlček, dělník mlynářský z panství starojeníkovského, 53 let starý, zbožně odešel dne 2. května. Téhož dne 2. května byl sťat a do kola vpleten za stejný zločin Štěpán Pometlo, řezník z Přibyslavi, 28letý, jako druhý zbožně zemřel. Třetí téhož dne byl odsouzený žid Mojžíš Joickl, když dříve přijal křest a bylo mu dáno jméno Josef, zbožně a křesťansky zemřel ve věku 33 let.“
„Roku 1743 dne 13.prosince byl sťat Václav Rosocha, sedlák ze vsi Řečičky pod Lipnicí, který ztýranou svou manželku z vášně sekerou zabil a tak během 4 hodin podle zvyku propadl muž 44letý, odevzdaný do vůle Boží, nejzbožněji zemřel.“ Smutně-slavné popraviště v Německém Brodě zažívá svou derniéru v roce 1766 při drastické popravě upálením. Brodský děkan Antonín Tadeáš Stamic zapisuje tuto krutou podívanou do tehdejší matriky zemřelých:
„Roku 1766 dne 13. června upálena byla Dorota Moravcová za vraždu dítěte ze vsi Petrovic, poddaná panství chotěbořského, ve věku 27 let. Odevzdaná do vůle boží zemřela před bezmocným panem děkanem a duchovním správcem baberským Josefem Ungarem.“
Patentem Marie Terezie končí po staletí trvající chmurná sláva zdejšího popraviště. Kat si mohl vyleštit a uschovat svůj meč i veškeré popravčí a mučící nástroje.
