Vietnam: Anatomie konfliktu, který otřásl světem

Válka ve Vietnamu nebyla jen lokálním konfliktem v daleké jihovýchodní Asii. Stala se epicentrem studené války, hlubokou jizvou na duši Spojených států a tragickým příběhem národa, který po desítky let neznal mír. Proč k ní došlo, kdo v ní skutečně zvítězil a jaká byla cena za toto vítězství? Ponořme se do složité historie konfliktu, který navždy změnil nejen Vietnam, ale i Ameriku.

Od koloniálního jha k rozdělené zemi

Kořeny vietnamské tragédie sahají hluboko do 19. století, kdy se země stala součástí Francouzské Indočíny. Desítky let koloniální nadvlády živily touhu po nezávislosti, jejímž hlavním symbolem se stal Ho Či Min – muž, který propojil vietnamský nacionalismus s komunistickou ideologií. Po druhé světové válce, v srpnu 1945, vyhlásil nezávislou Vietnamskou demokratickou republiku. Francie se však své cenné kolonie vzdát nehodlala a rozpoutala krvavou válku, která vyvrcholila její drtivou porážkou v bitvě u Dien Bien Phu v roce 1954.

Mír však netrval dlouho. Ženevské dohody, podepsané téhož roku, sice ukončily francouzskou nadvládu, ale zároveň Vietnam dočasně rozdělily podél 17. rovnoběžky. Na severu se moci ujal komunistický režim Ho Či Mina s hlavním městem Hanojí, zatímco na jihu vznikl prozápadní stát v čele s císařem Bao Daiem (později nahrazeným prezidentem Ngô Đình Diệm) a s metropolí v Saigonu. Klíčovým bodem dohod byly celostátní volby plánované na rok 1956, které měly zemi opět sjednotit. K těm však nikdy nedošlo. Jihovietnamský režim, s tichou podporou Spojených států, je odmítl uspořádat z obavy z drtivého vítězství populárního Ho Či Mina. Rozdělení země se tak z dočasného řešení stalo rozbuškou nového, ještě ničivějšího konfliktu.

Americká eskalace a teorie domina

Vstup Spojených států do vietnamského konfliktu byl postupný a motivovaný především strachem z šíření komunismu v Asii. V kontextu studené války dominovala ve Washingtonu tzv. „teorie domina“. Ta tvrdila, že pokud by se Vietnam stal komunistickým, padly by jako kostky domina i další země v regionu – Laos, Kambodža, Thajsko. Zpočátku se americká pomoc Jižnímu Vietnamu omezovala na finanční podporu a vojenské poradce. Situace se však dramaticky změnila po incidentu v Tonkinském zálivu v srpnu 1964, kde měly severovietnamské čluny údajně bezdůvodně zaútočit na americký torpédoborec.

Tato událost, jejíž okolnosti jsou dodnes předmětem debat, posloužila prezidentu Lyndonu B. Johnsonovi jako záminka k masivní eskalaci války. Kongres schválil tzv. Tonkinskou rezoluci, která prezidentovi poskytla volnou ruku k použití vojenské síly. Následovaly masivní bombardovací kampaně proti Severnímu Vietnamu (operace „Rolling Thunder“) a do Jižního Vietnamu začaly proudit statisíce amerických vojáků. V roce 1968 jejich počet dosáhl vrcholu – více než půl milionu mužů.

Klíčové bitvy a zlomový bod války

Válka ve Vietnamu se nevyznačovala klasickými frontovými liniemi. Americká armáda a její jihovietnamští spojenci čelili dvěma protivníkům: pravidelné severovietnamské armádě (NVA) a jihovietnamským komunistickým partyzánům, známým jako Vietkong (oficiálně Národní fronta osvobození Jižního Vietnamu). Ti s mistrnou znalostí terénu vedli zákeřnou partyzánskou válku, využívali rozsáhlé sítě podzemních tunelů a těšili se podpoře části venkovského obyvatelstva.

Za zlomový bod celého konfliktu je považována Ofenzíva Tet z ledna 1968. Během vietnamského nového roku (Tet) spustily komunistické síly překvapivý a masivní útok na desítky měst po celém Jižním Vietnamu, včetně Saigonu, kde dokonce napadly areál amerického velvyslanectví. Z vojenského hlediska skončila ofenzíva pro Severní Vietnam a Vietkong drtivou porážkou a obrovskými ztrátami. Psychologický dopad na americkou veřejnost byl však zdrcující. Brutální záběry bojů v ulicích, například o starobylé císařské město Hue, otřásly přesvědčením Američanů o brzkém vítězství. Média začala válku prezentovat jako nekonečný a nevyhratelný konflikt. Další ikonickou bitvou bylo dlouhé obléhání americké základny Khe Sanh, které poutalo pozornost světa a demonstrovalo odhodlání severovietnamských sil.

Vietnamizace a cesta k míru

Rostoucí počet obětí, astronomické náklady a masivní protiválečné protesty doma donutily americkou vládu změnit strategii. Nově zvolený prezident Richard Nixon přišel s politikou tzv. „vietnamizace“. Jejím cílem bylo postupně předávat zodpovědnost za vedení bojů jihovietnamské armádě a zároveň postupně stahovat americké vojáky. Tento proces však doprovázelo rozšíření konfliktu do sousední Kambodže a Laosu, kudy vedla Ho Či Minova stezka – klíčová zásobovací trasa pro komunistické jednotky na jihu.

Po letech vyčerpávajících a složitých jednání byly 27. ledna 1973 podepsány Pařížské mírové dohody. Ty nařizovaly úplné stažení amerických vojsk výměnou za příměří a propuštění válečných zajatců. Pro Jižní Vietnam to však byla jen odročená prohra. Bez podpory amerických jednotek a letectva nedokázala jeho armáda dlouho vzdorovat.

Pád Saigonu a konečný výsledek

Na jaře 1975 zahájil Severní Vietnam finální ofenzívu. Jihovietnamská armáda, demoralizovaná a bez americké pomoci, se zhroutila. Dne 30. dubna 1975 vjely severovietnamské tanky do Saigonu a obsadily prezidentský palác. Válka skončila.

Vítězem se stal komunistický Severní Vietnam, který dosáhl svého cíle – sjednocení země pod svou nadvládou. Vietnam byl formálně sjednocen v roce 1976 jako Vietnamská socialistická republika. Pro Spojené státy válka skončila jednoznačnou porážkou, první v jejich historii. Nejenže nedokázaly zabránit šíření komunismu, ale konflikt hluboce rozdělil americkou společnost, podkopal důvěru ve vládu a zanechal po sobě traumatizovanou generaci veteránů.

Krvavá daň za konflikt

Ztráty na životech byly děsivé. Odhady se liší, ale celkový počet obětí se pohybuje mezi 2 až 3 miliony Vietnamců, z nichž značnou část tvořili civilisté. Spojené státy ztratily přes 58 000 vojáků. Na straně Jižního Vietnamu padlo přibližně 250 000 vojáků. Válka zanechala Vietnam v troskách, s infrastrukturou zničenou a krajinou otrávenou miliony litrů chemických defoliantů, především nechvalně proslulým Agent Orange, jehož následky v podobě rakoviny a vrozených vad pociťují Vietnamci dodnes.

Závěr

Válka ve Vietnamu byla komplexním konfliktem s hlubokými historickými kořeny. Byla to válka za národní nezávislost, občanská válka i zástupný konflikt supervelmocí. Ukázala, že ani největší vojenská a technologická převaha nedokáže zaručit vítězství proti odhodlanému a ideologicky motivovanému protivníkovi, který bojuje na svém území a má podporu části obyvatelstva. Její odkaz je dodnes živý – jako varování před neuváženými vojenskými intervencemi a jako připomínka strašlivé ceny, kterou za politické ambice platí obyčejní lidé.