Válka, která nevypukla: Jak střet ideologií a atomových bomb na půl století zmrazil svět

Druhá světová válka skončila, zbraně utichly, avšak mír, v nějž zdecimovaný svět doufal, nepřišel. Místo něj nastoupilo období plné napětí, strachu a ideologického nepřátelství, které trvalo více než čtyřicet let. Neválčilo se na bitevních polích, ale v propagandistickém éteru, v laboratořích vědců, na sportovních kolbištích i v zastoupení na území třetích států. Svět se ponořil do éry, která vešla ve známost jako studená válka zamrzlý konflikt mezi dvěma supervelmocemi, Spojenými státy a Sovětským svazem.

Globální střet, který definoval druhou polovinu 20. století, neměl svůj název náhodou. Nikdy během něj nedošlo k přímému vojenskému střetu mezi armádami USA a SSSR. Přesto se jednalo o válku v pravém slova smyslu konflikt, který formoval politiku, ekonomiku a každodenní život stovek milionů lidí po celé planetě.

Proč „studená“? Zrod pojmu v atomovém věku

Samotný termín „studená válka“ (v originále Cold War) zpopularizoval britský spisovatel a vizionář George Orwell. V říjnu 1945, jen pár měsíců po svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki, použil tento obrat ve svém eseji „Vy a atomová bomba“. Popsal jím svět, který žije ve stínu jaderné hrozby stav „míru, který není mírem“, permanentní nepřátelství mezi mocnostmi, které se sice neodvažují zaútočit přímo, ale vedou proti sobě neustálý ideologický a politický boj.

Orwellova slova dokonale vystihla povahu nastupujícího konfliktu. Přítomnost jaderných zbraní vytvořila paradoxní situaci. Na jedné straně představovaly absolutní vojenskou sílu, na straně druhé však jejich ničivý potenciál bránil jejich použití. Přímý střet mezi jadernými mocnostmi by znamenal vzájemné zničení, a tak se boj přesunul do jiných rovin špionáže, závodů ve zbrojení, podpory spřátelených režimů a takzvaných „zástupných válek“ v Koreji, Vietnamu či Afghánistánu.

Z popela války povstávají dva světy

Kořeny studené války sahají již do období druhé světové války. Spojenectví mezi západními demokraciemi a komunistickým Sovětským svazem bylo pragmatickým svazkem z nutnosti, jehož jediným tmelem byl společný nepřítel nacistické Německo. Jakmile bylo jasné, že Třetí říše padne, začaly se naplno projevovat hluboké ideologické a geopolitické rozpory.

Zatímco Spojené státy a Velká Británie prosazovaly vizi poválečného světa založenou na demokracii a tržním hospodářství, Sovětský svaz pod vedením Josifa Stalina usiloval o vytvoření bezpečnostního kordónu ze satelitních států ve východní a střední Evropě. Stalinova nedůvěra vůči Západu, hraničící s paranoiou, a jeho snaha o export komunistické revoluce byly v přímém rozporu se zájmy USA.

Za symbolický počátek studené války historikové často označují období let 1946–1947. Bývalý britský premiér Winston Churchill ve svém slavném projevu v americkém Fultonu v březnu 1946 prohlásil, že „od Štětína na Baltu po Terst na Jadranu byla napříč kontinentem spuštěna železná opona“. O rok později vyhlásil americký prezident Harry S. Truman takzvanou Trumanovu doktrínu, která deklarovala odhodlání USA „zadržovat komunismus“ a podporovat svobodné národy proti sovětské expanzi. Svět se definitivně rozdělil na dva nesmiřitelné bloky Východ a Západ.

Konec jedné éry: Pád zdi a rozpad impéria

Čtyři dekády plné napětí, krizí (jako byla Berlínská blokáda či Kubánská raketová krize, která přivedla svět na pokraj jaderné války) a závodů ve zbrojení postupně vyčerpávaly především sovětský blok. Centrálně plánovaná ekonomika nebyla schopna dlouhodobě konkurovat dynamickému hospodářství Západu a zároveň financovat obrovské vojenské výdaje.

V 80. letech se k moci v SSSR dostal Michail Gorbačov, který se pokusil skomírající systém reformovat politikou „glasnosti“ (otevřenosti) a „perestrojky“ (přestavby). Tyto reformy však nechtěně uvolnily síly, které již nešlo kontrolovat. V roce 1989 padla Berlínská zeď, symbol rozdělené Evropy, a komunistické režimy ve střední a východní Evropě se zhroutily jako domečky z karet.

Definitivní tečku za studenou válkou udělal rozpad samotného Sovětského svazu. V prosinci 1991 přestal tento státní útvar existovat a s ním zmizel i jeden z pólů bipolárního světa. Formálně byl konec nepřátelství potvrzen na setkání prezidentů George H. W. Bushe a Borise Jelcina v Camp Davidu v únoru 1992.

Dědictví studené války: Svět, ve kterém žijeme

Ačkoliv studená válka skončila před více než třiceti lety, její důsledky formují mezinárodní vztahy dodnes. Závody ve zbrojení zanechaly světu obrovské arzenály jaderných zbraní. Konflikty, které byly během této éry uměle živeny či potlačovány, propukly po jejím konci s novou silou, například na Balkáně či Kavkaze.

Vznikly stabilní mezinárodní instituce jako NATO, které přetrvaly a transformovaly se pro nové výzvy. Éra studené války také paradoxně urychlila technologický pokrok závody v dobývání kosmu vedly k inovacím, které dnes běžně využíváme, od satelitní komunikace po GPS.

Z historického hlediska byla studená válka především globálním střetem dvou neslučitelných ideologií liberální demokracie a totalitního komunismu. Její konec znamenal nejen vítězství jednoho z modelů, ale především otevřel cestu k nové éře globalizace a propojování světa, jehož základy byly položeny v oněch mrazivých dekádách života na hraně války.