Zapomenutý žulový tesák v Atlantiku, proč mocnosti po staletí bojují o osamělý kus skály

Uprostřed neklidných vod severního Atlantiku, stovky kilometrů od nejbližšího obydleného pobřeží, ční z vln osamělý a nehostinný výběžek žuly. Rockall, jak se tento drobný kousek pevniny jmenuje, měří v základně pouhých pětadvacet metrů a jeho vrchol dosahuje výšky necelých dvaceti metrů nad hladinou oceánu. Přestože na něm neroste ani stéblo trávy a jeho jedinými obyvateli jsou mořští ptáci, stal se centrem jednoho z nejdéle trvajících územních sporů v moderních dějinách. Tato skála představuje klíč k nesmírnému bohatství ukrytému pod mořskou hladinou.

Mýtický ostrov na okraji známého světa

Historie Rockallu je opředena pověstmi dlouho předtím, než se objevil na námořních mapách. Irské legendy hovořily o bájné zemi Hy Brasil, která se objevovala v mlze na západě, a někteří historikové se domnívají, že právě Rockall mohl být předobrazem těchto mýtů. První doložené zmínky pocházejí z konce šestnáctého století, kdy se skála stala postrachem námořníků. Její poloha v oblasti s extrémně nepříznivým počasím a silnými proudy vedla k mnoha tragickým ztroskotáním. Nejznámější z nich se odehrálo v roce 1904, kdy u jejích útesů skončil parník Norge, což si vyžádalo životy více než šesti set lidí.

Poslední územní zisk britského impéria

Skutečný politický boj o tuto skálu vypukl až v polovině dvacátého století. V roce 1955, v době vrcholící studené války, vyslalo britské královské námořnictvo k Rockallu vrtulník z lodi HMS Admiral. Posádka na vrcholu vztyčila britskou vlajku a nainstalovala mosaznou desku s prohlášením, že ostrov patří královně Alžbětě II. Hlavním motivem tehdy nebyla rybařina, ale obava, aby Sovětský svaz nevyužil skálu k instalaci sledovacího zařízení pro monitorování britských testů raketových střel. Rockall se tak stal posledním územím, které si Britské impérium formálně anektovalo.

Bitva o černé zlato a rybolovná práva

V sedmdesátých letech se konflikt přesunul z roviny vojenské do roviny ekonomické a právní. S přijetím Úmluvy OSN o mořském právu začalo být zásadní, zda je Rockall považován za ostrov, nebo pouze za neobývatelnou skálu. Pokud by byl uznán jako ostrov, vlastník by získal výhradní ekonomickou zónu v okruhu dvou set námořních mil. Pod mořským dnem v této oblasti se totiž podle geologických průzkumů nacházejí rozsáhlá ložiska ropy a zemního plynu. O svá práva se proto začalo hlasitě hlásit nejen Irsko, ale také Island a Dánsko, které zastupuje zájmy Faerských ostrovů.

Aktivisté a život na hraně nemožného

Snahy o potvrzení nároku na skálu vedly k bizarním událostem. Aby Spojené království dokázalo, že Rockall je obyvatelný, nechal zde bývalý voják Tom McClean v roce 1985 postavit dřevěnou boudu a na skále strávil čtyřicet dní. O dvanáct let později se na skále usadili aktivisté z organizace Greenpeace, kteří zde vyhlásili symbolický stát Waveland na protest proti těžbě ropy. Tyto incidenty jen podtrhují absurditu situace, kdy se symbolické akce stávají nástrojem mezinárodní diplomacie.

Nekončící spor v právním vakuu

Současný stav zůstává patovou situací. Ačkoliv Spojené království v roce 1997 oficiálně upustilo od nároku na rozšířenou ekonomickou zónu založenou na vlastnictví Rockallu, spory o rybolovná práva v jeho okolí trvají dodnes. Zejména po odchodu Británie z Evropské unie se napětí mezi skotskými a irskými rybáři opět vyostřilo. Rockall tak i v jednadvacátém století zůstává mementem toho, jak malý kousek neužitečné země může rozdmýchat vášně mezi demokratickými národy, pokud je v sázce přístup k přírodním zdrojům.

Příběh Rockallu není jen o geologii nebo mořeplavbě. Je to fascinující sonda do lidské ambice a mezinárodního práva. Ukazuje nám, že i ta nejvzdálenější a nejmenší místa na naší planetě mohou mít obrovský význam, pokud se stanou symbolem státní suverenity a ekonomického potenciálu. Rockall dál čelí bičování atlantických bouří, zatímco v diplomatických sálech Londýna, Dublinu a Reykjavíku se o jeho osudu jedná s nezmenšenou intenzitou.