Písek ukrýval děsivé tajemství ztracené město faraona Achnatona, bylo místo kde sny o utopii narazily na krutou realitu

Příběh o osvíceném faraonovi a jeho slavné manželce Nefertiti zná zřejmě každý. Panovník Achnaton se přibližně v polovině čtrnáctého století před naším letopočtem rozhodl zavrhnout staré egyptské bohy a uctívat výhradně sluneční disk boha Atona. Na panenské půdě uprostřed nehostinné pouště pak nechal vybudovat zcela nové hlavní město jménem Achetaton. Dnes toto místo známe pod moderním arabským názvem Amarna. Z dálky mohl celý projekt vypadat jako architektonický zázrak a dokonalá společnost. Moderní archeologie a bioarcheologie však v posledních letech odhalily mnohem temnější pravdu. V písku kolem kdysi luxusních paláců leží tisíce těl obyčejných lidí a jejich kosti podle odborníků vyprávějí mrazivý příběh o systematickém vykořisťování.

Útěk do čisté pouště a hledání nového boha

Achnatonův překvapivý odchod z mocných Théb byl historicky naprosto bezprecedentní krok. Historici předpokládají hned několik důvodů pro tak radikální rozhodnutí. Lze předpokládat silnou snahu zlomit obrovskou politickou i ekonomickou moc kněží boha Amona kteří v té době disponovali obrovským vlivem. Faraon zjevně hledal místo nedotčené jakýmkoliv předchozím kultem. Našel ho ve středním Egyptě a novou metropoli pojmenoval Achetaton což v překladu znamená Atonův obzor.

Podle dochovaných textů z takzvaných hraničních stél faraon pevně věřil v božské vnuknutí. Dobové prameny zmiňují že samotný bůh slunce ho na toto opuštěné místo zavedl. Oslnivé vápencové chrámy měly být plné světla a radosti. Plány zachycené na reliéfech vypadaly velkolepě a lákaly na příslib nového a lepšího světa pod ochranou jediného a laskavého boha.

Rychlost vykoupená utrpením nejmenších

Postavit celé hlavní město pro odhadem třicet tisíc obyvatel uprostřed vyprahlé pustiny vyžadovalo naprosto extrémní úsilí. Aby dávní stavitelé dosáhli panovníkem požadované rychlosti upustili od tradičních velkých kamenných bloků. Místo toho začali používat menší a snadno přenosné bloky kterým dnes archeologové říkají talatat.

Právě u samotné stavby metropole končí populární mýtus o osvíceném vladaři. Nedávné výzkumy pohřebišť obyčejných dělníků provedené britskými experty z projektu Amarna Trust přinesly pro mnohé šokující svědectví. Antropologové zjistili na lidských pozůstatcích extrémní fyzické opotřebení. Většina zkoumaných jedinců vykazovala jasné známky dlouhodobé podvýživy a těžkých degenerativních změn kloubů. Podle odborných zpráv je děsivý zejména abnormálně vysoký počet dětí a mladistvých s mnohočetnými neléčenými zlomeninami. Historici se tak dnes shodují na pravděpodobném vysvětlení že město snů stavěla doslova armáda dětí a podvyživených dělníků pod neustálým tlakem drastických kvót.

Život na rozpáleném písku a stíny paláců

Každodenní život v Achetatonu se musel řídit novými a velmi přísnými pravidly. Chrámy nového boha záměrně neměly střechy aby dovnitř proudily sluneční paprsky. Veškeré dary a oběti se tak přinášely pod žhnoucím egyptským sluncem. Dobová sociální logika naznačuje mimořádně silný kontrast mezi vládnoucí elitou a prostým pracujícím lidem. Zatímco rozlehlé paláce nabízely blahodárný stín a obrovské bohatství doložené nálezy luxusní mykénské keramiky a vzácných vonných olejů dělnické čtvrti představovaly spíše přelidněná a prašná ghetta.

Jako jeden z hlavních možných faktorů zhoršujících se životních podmínek obyvatelstva bývá zmiňován i akutní nedostatek kvalitní úrodné půdy v bezprostředním okolí nového města. Zásobování tak obrovského sídla uprostřed pouštní krajiny extrémně zatěžovalo celou zemi. Podle dochovaných zpráv z jiných částí říše lze usuzovat že zbytek Egypta ekonomicky chudl zatímco veškeré dostupné zdroje plynuly do Achnatonovy osobní vize.

Pád systému a absolutní vymazání z paměti

Velikášský sen o věčném městě plném slunce netrval vůbec dlouho. Achnaton vládl odhadem pouhých sedmnáct let a krátce po jeho smrti se celý složitý systém prakticky zhroutil. Jeho nástupci včetně dnes velmi slavného Tutanchamona město brzy opustili a panovnický dvůr se rychle vrátil zpět do Théb ke starým osvědčeným bohům. Achetaton byl náhle ponechán napospas svému osudu zlodějům a písečným bouřím.

Pozdější panovníci se z politických důvodů rozhodli kacířského krále navždy vymazat z lidských dějin. Nechali cíleně rozebrat jeho chrámy a jméno Achnatona i s jeho bohem odstranit ze všech veřejných památníků. Zcela opuštěné město pak posloužilo okolním obyvatelům jako snadný zdroj levného stavebního materiálu a velmi brzy zmizelo pod hlubokými vrstvami písku. Teprve velkolepé objevy na konci devatenáctého století a nález takzvaných amarnských tabulek s diplomatickou korespondencí vrátily tento fascinující příběh zpět na světlo světa. Ztracené město tak dnes neslouží jako nádherný pomník slunečního boha ale spíše jako mrazivý historický důkaz o obrovské ceně fanatických projektů.