Pět zaniklých civilizací světa, příběhy říší, jejichž zánik zůstává záhadou

Dějiny lidstva jsou plné příběhů o mocných civilizacích, které po staletí vzkvétaly, stavěly monumentální města a chrámy, rozvíjely umění, obchod i vědu, a poté náhle nebo postupně zmizely ze scény dějin. Po sobě zanechaly ohromující stavby, nerozluštěná písma a otázky, na které dodnes hledají odpověď historikové i archeologové. Bylo to sucho, války, přírodní katastrofy, nebo spíše souhra mnoha okolností najednou? V následujícím článku se podíváme na pět civilizací z různých koutů světa, jejichž osud patří mezi největší záhady lidských dějin, a shrneme, co o příčinách jejich zániku dnes víme a co zůstává jen domněnkou.

1. Mayská civilizace

Mayská civilizace vzkvétala na území dnešního jižního Mexika, Guatemaly, Belize a západního Hondurasu. Svého takzvaného klasického období, kdy vznikala nejvýznamnější města jako Tikal, Copán nebo Palenque, dosáhla přibližně mezi třetím a devátým stoletím našeho letopočtu. Mayové vytvořili nejpropracovanější písmo v celé předkolumbovské Americe, ovládali pokročilou astronomii, disponovali vlastním kalendářním systémem a nezávisle na jiných kulturách světa dospěli ke konceptu nuly. Jejich města zdobily monumentální pyramidy, paláce i observatoře, propojené sítí zpevněných cest.

Kolem osmého a devátého století došlo v jižních nížinách k tomu, čemu se dnes říká klasický kolaps. Během několika generací byly opuštěny desítky velkých měst a jejich obyvatelstvo se rozptýlilo do menších sídel. Historikové a archeologové dnes tento úpadek nevysvětlují jedinou příčinou, ale spíše souhrou několika faktorů. K nejčastěji zmiňovaným patří dlouhotrvající sucha, na něž ukazují analýzy jezerních sedimentů, dále přelidnění a vyčerpání půdy nadměrným zemědělstvím a odlesňováním, a v neposlední řadě také narůstající války mezi jednotlivými mayskými městskými státy.

Je důležité zdůraznit, že samotný mayský lid nikdy nezmizel. Miliony jeho potomků žijí ve střední Americe dodnes a některá města na severu Yucatánu, například Chichén Itzá nebo později Mayapán, po pádu jižních center ještě dlouho vzkvétala. Zajímavé také je, že náš obraz mayské civilizace se neustále vyvíjí. Když vědci v roce 2018 použili nad guatemalskou džunglí letecké laserové skenování zvané LiDAR, objevili pod korunami stromů pozůstatky desítek tisíc dosud neznámých staveb, cest a zavlažovacích systémů. Ukázalo se tak, že mayská civilizace byla mnohem hustěji osídlená a propracovanější, než se dosud předpokládalo.

2. Civilizace v údolí Indu

Na březích řeky Indu, na území dnešního Pákistánu a severozápadní Indie, vznikla už ve třetím tisíciletí před naším letopočtem jedna z nejvyspělejších městských civilizací starověkého světa. Její dvě největší dosud objevená centra, Mohendžodáro a Harappa, prozrazují pozoruhodně promyšlené urbanistické plánování. Ulice byly vytyčeny v pravidelné mřížce, domy měly napojení na propracovaný systém kanalizace a odvodu odpadních vod, jaký se v tehdejším světě téměř nikde jinde nevyskytoval. Obyvatelé používali standardizované závaží a míry a udržovali čilé obchodní styky se vzdálenou Mezopotámií.

Civilizace v údolí Indu po sobě zanechala tisíce nápisů a pečetí popsaných dosud nerozluštěným písmem. Přestože se o jeho rozluštění pokoušela celá řada badatelů, dodnes se to nikomu spolehlivě nepodařilo, a tak zůstává jednou z velkých nezodpovězených hádanek archeologie. Zvláštností této civilizace také je, že archeologové v jejích městech dosud nenašli jednoznačné stopy po honosných palácích, královských hrobkách ani rozsáhlé armádě, jaké známe z tehdejšího Egypta či Mezopotámie. Někteří badatelé z toho usuzují, že harappská společnost mohla být organizována méně centralizovaně, než jsme zvyklí u jiných starověkých říší, byť jde stále spíše o interpretaci než o prokázaný fakt.

Na rozdíl od dramatických představ o náhlé zkáze ukazují novější výzkumy, že úpadek této civilizace probíhal spíše pozvolna, v průběhu několika staletí. Za pravděpodobného hlavního viníka je dnes považována změna klimatu, především oslabení monzunových dešťů, jež vedlo k postupnému vysychání řek, na nichž byla zemědělská produkce závislá. Velká města se postupně vylidňovala a obyvatelstvo se přesouvalo do menších venkovských sídel. Starší teorie, hovořící o násilném zániku civilizace v důsledku invaze cizích kmenů, dnešní archeologické důkazy příliš nepodporují.

3. Minojská civilizace

Na ostrově Kréta se v době bronzové, zhruba mezi sedmadvacátým a patnáctým stoletím před naším letopočtem, rozvinula civilizace, kterou dnešní archeologové nazývají minojskou, podle bájného krále Minoa. Jak si tento národ říkal sám, zůstává neznámé, jelikož se jeho vlastní označení v žádných dochovaných pramenech nezachovalo.

Minojané vybudovali rozlehlé palácové komplexy, z nichž nejznámější je Knossos, zdobené barevnými freskami zachycujícími býčí hry, mořský svět i každodenní život. Dnešní podoba Knossu je částečně dílem britského archeologa Arthura Evanse, který palác na počátku dvacátého století nechal zčásti zrekonstruovat, byť některé jeho rekonstrukce dnešní badatelé považují za historicky ne zcela přesné. Minojané disponovali propracovaným vodovodním a odpadním systémem a jejich loďstvo z nich během vrcholného období učinilo přední obchodní a námořní mocnost východního Středomoří. Jejich písmo, dnes označované jako lineární písmo A, nebylo dosud rozluštěno.

Zlomovým okamžikem v dějinách této civilizace byl mohutný výbuch sopky na ostrově Théra, dnešním Santorini, k němuž podle různých odhadů došlo přibližně v šestnáctém století před naším letopočtem. Erupce pravděpodobně způsobila ničivé vlny tsunami, zasypala okolní oblasti sopečným popelem a mohla vážně narušit zemědělství i obchodní loďstvo. Zda šlo o hlavní příčinu následného úpadku, nebo jen o jeden z několika oslabujících faktorů, zůstává mezi odborníky předmětem diskuse. Jisté je, že o necelé dvě stovky let později ostrov ovládli Mykéňané z pevninského Řecka a minojská politická samostatnost tím prakticky skončila.

S touto érou je spojena i populární, ovšem vědecky nepotvrzená domněnka, že zánik minojské Kréty mohl inspirovat antickou legendu o bájné Atlantidě, kterou popsal řecký filozof Platón. Jde o zajímavou spekulaci, nikoli o doložený historický fakt, a je třeba ji tak i vnímat.

4. Chetitská říše

V centrální Anatolii, na území dnešního Turecka, vybudovali Chetité kolem poloviny druhého tisíciletí před naším letopočtem jednu z nejmocnějších říší tehdejšího světa. Jejich hlavní město Chattuša bylo obehnáno mohutnými hradbami. Chetitští panovníci zde vedli obsáhlé klínopisné archivy a vytvořili propracované zákoníky, které v porovnání s jinými zákoníky tehdejšího Blízkého východu, jako byl slavný Chammurapiho zákoník, ukládaly poměrně mírnější tresty a v mnoha případech nahrazovaly trest smrti pokutou či náhradou škody.

Chetitská říše soupeřila o vliv na Blízkém východě s Egyptem i Asýrií a po bitvě u Kadeše, jedné z největších bitev starověku, uzavřela s egyptským faraonem Ramessem II. mírovou smlouvu, která patří mezi vůbec nejstarší dochované mezinárodní smlouvy v dějinách lidstva. Chetité také patřili mezi první národy, které se naučily ve větší míře zpracovávat železo.

Kolem roku 1200 před naším letopočtem se Chetitská říše zhroutila, a to v rámci mnohem širšího jevu, jemuž historikové říkají kolaps doby bronzové. Během zhruba půl století se v celé východní části Středomoří téměř současně zhroutila celá řada vyspělých civilizací, včetně mykénského Řecka. Příčiny tohoto kolapsu patří dodnes k nejdiskutovanějším otázkám starověkých dějin. Uvažuje se o invazích záhadných takzvaných mořských národů, o vnitřních nepokojích a vzpourách, o rozsáhlém suchu a neúrodě, i o tom, že provázaný systém obchodních a diplomatických vztahů mezi tehdejšími velmocemi se po narušení jednoho článku zhroutil jako řada kostek domina. Pravděpodobně nešlo o jedinou příčinu, ale o souběh několika krizí najednou, které se navzájem posilovaly.

5. Civilizace Rapa Nui

Jedním z nejodlehlejších míst, jaké kdy lidé osídlili, je tichomořský ostrov Rapa Nui, dnes známý spíše pod názvem Velikonoční ostrov. Podle odhadů badatelů na něj polynéští mořeplavci dorazili někdy kolem roku 1200 našeho letopočtu, přestože přesné datování osídlení je mezi archeology stále předmětem diskuse. Na tomto nevelkém a izolovaném ostrově pak vybudovali společnost schopnou vytesat a přemístit téměř devět set kamenných soch zvaných moai, z nichž některé váží desítky tun. Ostrov navíc ukrývá ještě jednu záhadu, vlastní dosud nerozluštěné písmo zvané rongorongo, vyryté do dřevěných destiček, jehož smysl se dosud nepodařilo s jistotou objasnit.

Zánik této civilizace patří k tématům, o nichž se mezi odborníky vede možná nejživější debata ze všech civilizací zmíněných v tomto článku. Dlouho převládal takzvaný ekocidní výklad, který ve svých pracích popularizoval především americký vědec Jared Diamond, podle něhož si obyvatelé ostrova katastrofu způsobili sami. Podle této teorie vedlo vykácení původních palem, na jejichž dřevě byla mimo jiné závislá doprava soch, k erozi půdy, vyčerpání zdrojů, vnitřním válkám a prudkému poklesu populace ještě předtím, než na ostrov v roce 1722 dorazili první Evropané.

Novější archeologické a antropologické výzkumy ovšem tento obraz zpochybňují. Podle nich zůstávala populace ostrova poměrně stabilní až do příchodu Evropanů a k dramatickému úbytku obyvatel došlo především později, v důsledku nemocí zavlečených z Evropy a zejména kvůli otrokářským nájezdům z Peru v šedesátých letech devatenáctého století, jež ostrov připravily o velkou část jeho obyvatel. Odlesnění ostrova je sice doloženým faktem, jeho příčiny i míra, do jaké skutečně vedlo ke společenskému kolapsu ještě před příchodem Evropanů, ovšem zůstávají otevřenou otázkou. Spor mezi oběma výklady dodnes nebyl uzavřen.

Co nám tyto civilizace mohou říct

Když se podíváme na těchto pět příběhů společně, ukazuje se jeden společný motiv. Zánik velké civilizace jen málokdy způsobí jediná katastrofa nebo jediné rozhodnutí. Mnohem častěji jde o pomalé prolínání více vlivů najednou, změn klimatu, tlaku na životní prostředí, politických otřesů, válek i náhodných přírodních katastrof, které se navzájem umocňují, dokud společnost není schopna udržet svou dosavadní podobu.

Stojí také za povšimnutí, že slovo zaniklá civilizace neznamená vždy, že by dotyční lidé úplně zmizeli z povrchu zemského. U Mayů i obyvatel Rapa Nui žijí jejich potomci dodnes a nesou dál část jejich kultury i jazyka. Co skutečně zaniká, bývají spíše konkrétní politické systémy, města a způsoby organizace společnosti, zatímco lidé samotní se často jen proměňují a přizpůsobují novým podmínkám.

Není bez zajímavosti, že hned tři z těchto civilizací, harappská, minojská i civilizace Rapa Nui, po sobě zanechaly písmo, které se dodnes nepodařilo rozluštit, což jen podtrhuje, kolik otázek o naší minulosti stále čeká na odpověď. Otázky kolem mayského kolapsu, zániku civilizace v údolí Indu, osudu Minojanů, konce Chetitské říše i proměny Rapa Nui zůstávají živým polem bádání. Nové archeologické metody, od analýzy klimatu ukrytého v jezerních sedimentech až po genetické studie starých kosterních pozůstatků, přinášejí stále nové poznatky, a je docela dobře možné, že odpovědi, které dnes považujeme za nejpravděpodobnější, se v příštích letech ještě promění.