Největší tábor pro židovské uprchlíky v českých zemích byl v Německém (dnes Havlíčkově) Brodu.

Za první světové války do vnitrozemí habsburské monarchie uprchly statisíce lidí z frontových oblastí. Obávali se posunů fronty, bojů, plenění, znásilňování či nedostatku základních životních potřeb. Mnozí z nich byli ale také evakuováni armádou, která se obávala nedostatečné loajality některých etnických skupin, například Rusínů nebo Italů. Mezi nimi bylo též mnoho židovských obyvatel Haliče a Bukoviny – lidí, kteří byli většinou velmi chudí a pobožnější než židovští obyvatelé českých zemí. 
Stát sice uprchlíky podporoval, ale zároveň usiloval o co jejich největší kontrolu. Uprchlíci, kteří dostávali finanční podporu 70 a později 90 haléřů na hlavu a den se nesměli volně stěhovat. Byli přikazováni do tzv. „uprchlických obcí“, většinou menších měst a vesnic nebo do nově zřízených barákových táborů. Ty byly zcela novým fenoménem a jejich účelem bylo nejen zajištění hromadného ubytování pro velké množství uprchlíků, ale také zabránit jejich příchodu do velkých měst, zejména do Vídně a Prahy. Tábory byly navíc, podobně jako pomocné organizace, většinou rozděleny podle etnických či náboženských linií. V Mikulově, Pohořelicích a Kyjově tak například byly překotně postaveny baráky pro tisíce židovských uprchlíků. Zejména v prvních měsících byly tyto tábory přeplněné a uprchlíci si stěžovali na nedůstojné životní podmínky. Uherské Hradiště sloužilo jako průchozí stanice pro desetitisíce převážně židovských uprchlíků posílaných z Uherska do Předlitavska. Největším táborem pro židovské uprchlíky v českých zemích však byl ten v Německém (dnes Havlíčkově) Brodu.


Tábor byl postaven v létě 1915 podle už hotových plánů ústavu pro choromyslné. Zahrnoval 53 obytných baráků, sedm kuchyní a tři sklady. Zpočátku jej obývali italští a istrijští uprchlíci, později byl však určen pro uprchlíky židovské. V nejvyšším stavu v něm bylo ubytováno až deset tisíc uprchlíků. Kvůli vysoké úmrtnosti a tyfové epidemii k pohřbívání zemřelých nestačil místní židovský hřbitov a musel být vybudován zvláštní – „tyfový“. V táboře byla též školka a škola s polským vyučovacím jazykem – jako učitelé v ní pracovali samotní uprchlíci. V roce 1917 byl tábor uzavřen a uprchlíci, kteří se stále nemohli vrátit do svých domovů, byli přestěhováni do různých obcí v českých zemích. Baráky byly nadále používány pro rekreaci hladovějících pražských dětí.
Album 73 bromostříbrných fotografií různého formátu získalo Židovské muzeum darem v roce 1962. Série identických fotografií, ovšem neseřazených do alba, se nachází také ve Státním okresním archivu Havlíčkův Brod. Fotografie zachycují tábor samotný a budování nových baráků či zařízení, jeho obyvatele a slavnostní chvíle života v táboře. Album, jehož autorem mohl být některý ze zaměstnanců tábora, ukazují také zdejší zdravotnictví, sanitární péči či hasiče. Mnoho snímků se zaměřuje na viditelně odlišné pobožné židovské muže, v typickém oděvu pobožných haličských Židů, v kaftanech a s trejmly. Některé z těchto fotografií jsou navíc očividně aranžované a snad i vedené rozšířenými obrazy „východních Židů“. Naopak ženy a děti v reprezentaci židovských uprchlíků v tomto albu nehrají téměř žádnou roli. Album dokládá fascinaci odlišností těchto odlišných „východních“ Židů, jež je patrná i z dalších fotografií židovských uprchlíků z českých zemí z doby první světové války.

Německý Brod byl vybrán jednak kvůli výhodnému železničnímu spojení a pak proto, že zde byl vhodný velký pozemek vedle stávající nemocnice. Zakoupil jej zemský výbor pro výstavbu psychiatrické léčebny, avšak do počátku války nestačil zahájit stavbu, a tak pozemek pronajal vídeňské vládě pro výstavbu provizorní barákové kolonie.Zakázku dostaly firmy J. Šupich a Paroulek. Josef Šupich byl významný místní stavitel, firmu však v oné době řídil již jeho syn Prokop (za první republiky pak byl německobrodským starostou). Pražská firma Paroulek byla zřejmě u úřadů zapsána velmi dobře, protože se podílela na mnoha válečných zakázkách vlády (kromě této stavěla i kolonii v Chocni, válečný lazaret a podobné stavby). Zakázka byla financována vídeňskou vládou. Stavba barákové kolonie za pomoci italských uprchlíků probíhala v roce 1915 a trvala pouhé tři měsíce.Byl realizován původní návrh, tedy šedesát obytných baráků. Ty byly určeny pouze k přespávání, nebylo doporučeno se v nich zdržovat a nosit si do nich jídlo bylo výslovně zakázáno. Po příjezdu prvních uprchlíků bylo přistavěno dezinfekční středisko, tři infekční pavilony, porodnický pavilon, dětské oddělení a interna. Kolonie měla svou administrativu, školu, školky, tělocvičnu, prádelny, umývárny, kuchyně, pekárny, jídelny a ševcovské dílny. Koncem války již zde bylo 108 objektů. Nejvyšší zaznamenaný počet uprchlíků byl 9684 osob, což bylo více, než měl tehdejší Německý Brod. S barákovou kolonií, která byla na kraji Německého Brodu směrem k Okrouhlici, se pojí i jedna zajímavost. V Okrouhlici vznikla první elektrárna a její majitel iniciativně přistoupil k participaci na státní zakázce, takže v barákové kolonii měli elektřinu dříve než v Německém Brodě.

Sdílej:

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Translate »