Město mrtvých pod nohama Pařížanů: Proč se v temných katakombách tísní šest milionů lidských koster?

Paříž. Pro většinu z nás je to zářivá metropole plná romantiky a nekonečných kaváren. Skutečný klenot evropské civilizace. Málokdo z turistů si však uvědomuje, že pouhých dvacet metrů pod jejich nohama leží docela jiný svět. Temná, tichá a děsivá říše mrtvých. V pařížských katakombách odpočívají ostatky neuvěřitelných šesti milionů lidí. Co vedlo tehdejší představitele města k tak bizarnímu a kolosálnímu kroku? Odpověď neskrývá žádný pradávný mystický rituál, ale šokující hygienickou katastrofu.

Když Město světla pohlcoval pach smrti

Píše se konec osmnáctého století. Paříž rychle roste a středověké hřbitovy v centru města doslova praskají ve švech. Tím absolutně nejhorším ze všech byl Hřbitov neviňátek. Během staletí se sem pohřbívaly oběti morových ran, masových hladomorů i běžní obyvatelé z mnoha okolních farností. Místo bylo naprosto přeplněné. Nová těla se vršila na stará a zemina již nedokázala absorbovat rozkládající se lidské tkáně.

Situace začala být pro město neúnosná. Obyvatelé žijící v okolí si stěžovali na všudypřítomný a dusivý zápach hniloby. Z dobových záznamů dokonce víme, že výpary plynů z těl byly tak silné, že lidem v přilehlých domech kyslo víno ve sklepích. Skutečná krize ale přišla na jaře roku 1780. Dlouhotrvající vydatné deště podmáčely půdu natolik, že se jedna z nosných zdí hřbitova zřítila pod obrovskou tíhou tisíců těl. Do sklepů sousedních obytných domů se vyvalila lavina hlíny promíchaná s hnijícími mrtvolami. Katastrofa, která hrozila propuknutím zničující a nezastavitelné epidemie, donutila úřady k okamžité akci.

Noční průvody a zapomenuté vápencové lomy

Královská městská rada přijala radikální rozhodnutí. Zrušit největší hřbitovy uvnitř městských hradeb a ostatky přesunout jinam. Ale kam s miliony koster? Paříž naštěstí stála na obrovské síti starých opuštěných vápencových lomů, ze kterých se město po staletí stavělo. Inspektorem těchto podzemních prostor byl v té době jmenován inženýr Charles Axel Guillaumot, který dostal nelehký úkol prostory staticky zpevnit a připravit je na vznik obří kostnice.

Samotný přesun těl připomínal scény z těch nejtemnějších hororových příběhů. Z pietních a především z hygienických důvodů se kosti převážely výhradně pod rouškou tmy. Kolony černě zakrytých vozů křižovaly potemnělé ulice. Tento děsivý průvod vždy doprovázeli kněží se zapálenými pochodněmi, kteří nahlas odříkávali modlitby za zemřelé. Trvalo celých dvanáct let, než se podařilo ty největší hřbitovy zcela vyprázdnit.

Zrození nejbizarnějšího muzea světa

Zpočátku byly lomy jen obrovskou skládkou křížem krážem pohozených kostí. O zásadní změnu se zasloužil až ředitel pařížské důlní inspekce Louis Etienne Héricart de Thury. Tento muž, poháněný fascinací k dobovému romantismu a kapkou osobní excentricity, odmítl nechat lidské ostatky ležet v naprostém chaosu.

Nařídil svým dělníkům, aby kosti začali pečlivě třídit a skládat do úhledných, až uměleckých geometrických tvarů. Lebky a stehenní kosti tak vytvořily fascinující makabrózní stěny a dekorativní vzory. Celý prostor navíc cíleně obohatil o pamětní desky, oltáře a filozofické citáty o nevyhnutelné pomíjivosti lidského života. Přímo nad vchodem tak dodnes visí mrazivý nápis varující každého návštěvníka před vstupem do nekonečné říše smrti.

Memento mori pod pařížskou dlažbou

Katastrofální hygienické podmínky donutily někdejší Pařížany vybudovat jedno z nejpodivnějších a nejtajemnějších míst na světě. Dnes jsou pařížské katakomby gigantickým mementem mori. Ukrývají bezejmenné ostatky francouzských rolníků, městské chudiny i slavných postav krvavé francouzské historie.

Všichni nakonec skončili spleteni v jediném chladném labyrintu, který nám i dnes slouží jako fascinující ukázka toho, jak naši předkové dokázali vyřešit zdánlivě neřešitelnou krizovou situaci s obrovským respektem, řádem a podivnou, až mrazivou krásou. My v redakci HBhistory věříme, že právě takové syrové příběhy z minulosti dokonale ukazují, jak úzce je velká historie spjata s ryze praktickým přežitím našich předků a jak dokonce i smrt formuje podobu světových metropolí dodnes.