Kniha omytá krví nevinných aneb jak zhrzený inkvizitor sepsal nejvražednější manuál v dějinách lidstva

V historii lidstva existují texty, které změnily svět k lepšímu. A pak jsou tu knihy, z jejichž stran doslova odkapává krev. Kladivo na čarodějnice, latinsky Malleus Maleficarum, patří bezpochyby do té druhé kategorie. Tento temný svazek se nestal jen obyčejným teologickým spisem. Sloužil jako smrtící zbraň a dokonalý návod k rozpoutání pekla na zemi. Jak se ale stalo, že jeden zatrpklý a fanatický mnich dokázal zmanipulovat velkou část Evropy a poslat tisíce nevinných lidí na plápolající hranice? Příběh vzniku této knihy je mnohem mrazivější a osobnější, než by se mohlo na první pohled vůbec zdát.

Posedlost jednoho zhrzeného muže

Za zrodem nejznámější démonologické příručky nestojí shromáždění moudrých učenců, ale osobní msta. Hlavním autorem knihy byl dominikánský mnich Heinrich Kramer. Často se jako spoluautor uvádí i Jakob Sprenger, ovšem moderní historické bádání ukazuje, že Kramer si jméno tohoto váženého profesora teologie s největší pravděpodobností pouze vypůjčil, aby svému dílu dodal na vážnosti a akademické prestiži.

Kramer byl posedlý lovem čarodějnic a svou horlivost chtěl naplno předvést v tyrolském městě Innsbruck v roce 1485. Zde ale narazil na nečekaně tvrdý odpor. Místní sebevědomá žena jménem Helena Scheuberin se inkvizitorovi otevřeně postavila a narušila jeho kázání. Kramer během následného soudního procesu začal projevovat naprosto nezdravou fascinaci jejím intimním životem a kladl jí velice nevhodné dotazy. To pobouřilo dokonce i tehdejšího biskupa Georga Golsera. Biskup Kramera ostře napomenul, proces ukončil, obviněné ženy osvobodil a samotného inkvizitora z města de facto vyhnal. Pro ješitného Kramera to znamenalo absolutní a neodpustitelné ponížení.

Zahořklý a rozzuřený dominikán se proto stáhl do ústraní a rozhodl se sepsat knihu, která by jeho zvrácené myšlenky ospravedlnila. Kladivo na čarodějnice nevzniklo jako objektivní bádání, ale jako obhajoba vlastního selhání a cílená zbraň proti všem ženám, které se odvážily projevit nezávislost.

Podvod s papežskou pečetí

Aby Kramer zajistil své knize úspěch, neštítil se sáhnout k vyloženým lžím a podvodům. Věděl moc dobře, že jeho myšlenky jsou i na tehdejší poměry extrémní. Mnozí vzdělaní klerici v té době totiž stále považovali víru v čarodějnice za pouhou pohanskou pověru, kterou oficiální církev odmítala. Kramer proto nutně potřeboval ten nejvyšší možný punc křesťanské autority.

Do předmluvy své knihy šikovně vložil papežskou bulu Summis desiderantes affectibus, kterou vydal papež Inocenc Osmý v roce 1484. Bula sice Kramerovi dávala plnou moc k vyšetřování kacířství, ale vznikla ještě před samotným napsáním Kladiva na čarodějnice. Papež tedy knihu nikdy nečetl a rozhodně její obsah neschválil, přestože to tak na první pohled pro čtenáře vypadalo. Kramer navíc podle zjištění moderních historiků zfalšoval i důležité dobrozdání teologické fakulty univerzity v Kolíně nad Rýnem. Vytvořil tak naprosto dokonalou iluzi, že jeho vražedný manifest z plna hrdla podporují největší kapacity tehdejšího světa.

Dokonalý návod k vraždění a mučení

Kniha vyšla poprvé v roce 1486 a byla rozdělena do tří precizně strukturovaných částí. První část měla za hlavní úkol přesvědčit čtenáře, že čarodějnictví skutečně a prokazatelně existuje a že nevěřit v něj je samo o sobě těžkým kacířstvím. Kramer zde naplno prezentoval svůj hluboce zakořeněný odpor k ženám. Podle jeho pseudovědecké etymologie pochází latinské slovo pro ženu femina ze slov fe a minus, což si vyložil jako menší víra. Ženy podle něj byly od přírody slabší, tělesnější a mnohem náchylnější k podlehnutí ďáblovu pokušení.

Druhá část knihy detailně popisovala údajné praktiky čarodějnic. Čtenář se zde dozvěděl absurdní detaily o temných rituálech, ničení úrody nebo o tom, jak čarodějnice tajně kradou mužům jejich plodnost. Právě na těchto stranách se mísily ty nejprimitivnější lidové pověry s Kramerovou vlastní temnou fantazií.

Třetí a absolutně nejděsivější část pak fungovala jako ryze praktická právní příručka pro soudce. Poskytovala přesný návod, jak čarodějnici poznat, jak vést výslechy a především jak správně používat torturu. Text radil soudcům podvádět obviněné falešnými sliby milosti, jen aby z nich vynutili požadované přiznání. Odepření viny během mučení Kramer nebral jako důkaz neviny, ale naopak jako důkaz toho, že ďábel dal obviněné magickou sílu bolest vydržet. Z tohoto smrtícího logického kruhu prostě nebylo úniku.

Plameny pohlcují evropský kontinent

Kladivo na čarodějnice by možná zapadlo v propadlišti dějin, kdyby nepřišel nový převratný technologický vynález jménem knihtisk. Díky němu se z Kramerova díla stal skutečný bestseller své doby. Dočkal se desítek vydání a bleskově se rozšířil po celé Evropě.

Tato kniha poskytla dokonalý teoretický základ pro hony na čarodějnice, které naplno propukly v raném novověku. Ačkoliv odborníci upozorňují, že katolická církev a inkvizice v některých oblastech Evropy postupy z knihy dokonce přísně zakazovaly pro jejich nesmírnou brutalitu, u světských soudů text nalezl obrovskou a děsivou oblibu. Odhaduje se, že běsnění, kterému dal Kramerův spis punc falešné legality, stálo život desítky tisíc lidí. Drtivou většinu z nich tvořily zcela nevinné ženy.

Kladivo na čarodějnice tak zůstává trvalým a velmi mrazivým mementem v našich dějinách. Ukazuje nám všem, jak děsivě snadno lze pomocí lží, zmanipulovaných informací, strachu a pseudovědeckých argumentů přesvědčit společnost k páchání toho nejhoršího možného zla