Achilles: Hrdina zrozený z hněvu
Achilles. Jen málokteré jméno z dávných věků rezonuje tak silně jako jméno tohoto největšího řeckého válečníka. Jeho příběh, zvěčněný v Homérově eposu Ilias, není jen záznamem bitev. Je to hluboká studie pýchy, hněvu, přátelství a nevyhnutelného osudu. Přestože Achilles téměř jistě není historickou postavou v pravém smyslu slova, stal se archetypem válečníka, jehož sláva i tragédie dalece přesáhly dobu bronzovou, v níž se měl jeho příběh odehrávat.
Zrozen pro slávu i zkázu
Achilles nebyl obyčejný smrtelník. Byl synem krále Pélea a mořské bohyně Thetis. Právě jeho božský původ mu dával nadlidskou sílu a rychlost. Thetis, vědoma si věštby, že její syn buď padne mladý a slavný u Tróje, nebo prožije dlouhý, ale bezvýznamný život doma, se snažila osud oklamat.
Nejznámější mýtus, který ovšem paradoxně v Ilias nenajdeme a který vznikl až později, vypráví o tom, jak jej matka ponořila do posvátné řeky Styx. Voda z podsvětní řeky mu propůjčila nezranitelnost. Téměř. Místo, kde ho držela za patu, zůstalo suché a stalo se jeho jediným zranitelným bodem. Jeho osud válečníka byl zpečetěn.
Hněv, který otřásl Trójou
Homérův epos Ilias nezačíná Achillovým narozením ani jeho smrtí. Začíná jeho hněvem. „O hněvu, bohyně, zpívej, Achilla, Péleovce…“ Tímto hněvem je Achillova postava definována. Konflikt nevznikl s Trójany, ale s vrchním velitelem řeckých vojsk, králem Agamemnonem.
Po devíti letech obléhání Tróje Agamemnon urazil Achilla tím, že mu odebral jeho válečnou kořist, otrokyni Bríseovnu. Pro Achilla to nebyla otázka lásky, ale cti. Uražený a ponížený Achilles odmítl dále bojovat. Stáhl sebe i své elitní jednotky Myrmidonů z boje. Pro Řeky to byla katastrofa.
Cena za přátelství
Bez Achilla na bojišti začali Řekové drtivě prohrávat. Trójané, vedeni statečným Hektorem, zatlačili Řeky až k jejich lodím na pláži. V této zoufalé chvíli přišel za Achillem jeho nejbližší druh, Patroklos. Prosil jej, aby se vrátil do boje.
Achilles, stále zaslepený hněvem, odmítl. Svolil však, aby si Patroklos oblékl jeho božskou zbroj a vedl Myrmidony do bitvy. Samotný pohled na Achillovu zbroj stačil, aby Trójany zahnal na útěk. Patroklos však ve válečném zápalu zapomněl na Achillův příkaz, aby nepronásledoval Trójany až k hradbám. Tam jej zabil sám Hektor.
Pomsta v rudé barvě
Zpráva o Patroklově smrti Achilla zdrtila. Jeho hněv na Agamemnona se proměnil v nezměrný žal a spalující touhu po pomstě. Thetis mu u božského kováře Héfaista nechala zhotovit novou, ještě nádhernější zbroj. Achilles se vrátil na bojiště.
Jeho návrat byl hrůzostrašný. Zuřil jako neřízená střela, pobíjel Trójany po desítkách a hledal jediného muže. Hektora. Nakonec se oba hrdinové střetli v souboji muže proti muži před hradbami Tróje. Achilles, poháněný pomstou a nadlidskou silou, Hektora zabil.
Ani to však jeho hněv neukojilo. V činu, který šokoval bohy i lidi, přivázal Hektorovo tělo za nohy ke svému válečnému vozu a vláčel jej v prachu kolem hradeb Tróje.
Osudová pata
Achillova smrt není v Ilias popsána, epos končí vydáním Hektorova těla jeho otci, králi Priamovi. Pozdější mýty však příběh dokončují. Achilles pokračoval v zabíjení Trójanů, ale jeho osud se naplnil u Skaitské brány.
Nebyl to žádný velký válečník, kdo jej porazil. Byl to Hektorův bratr Paris, často popisovaný jako zbabělec, kdo vystřelil šíp. Podle mýtů byl šíp veden samotným bohem Apollónem, patronem Tróje. Šíp zasáhl jediné zranitelné místo. Achillovu patu. Největší válečník své doby padl.
Odkaz nesmrtelného hrdiny
Achilles zůstává jednou z nejkomplexnějších postav světové literatury. Není dokonalým hrdinou moderního střihu. Je arogantní, dětinsky urážlivý, brutální a ovládaný emocemi. Přesto ztělesňuje řecký ideál aristeia, tedy dokonalosti a hrdinství v boji. Jeho příběh je tragédií muže, který si vybral krátký a slavný život, a dostal přesně to, co žádal. Jeho jméno se stalo synonymem nejen pro sílu, ale i pro fatální slabinu, kterou v sobě nosí i ti největší.
